Zdeněk Salzmann, vynikající etnograf, se narodil 18.října 1925 v Praze. V roce 1947 odešel studovat do USA jazykovědu. První terénní průzkum uskutečnil ještě jako student university v Bloomingtonu mezi Severními Arapahy ve státě Wyoming. Ve své další profesionální dráze kombinuje přístup jazykovědce a etnografa a v duchu tradice americké kulturní antropologie střídá i “geografická pole” svého zájmu. Vedle Arapahů se věnuje výzkumu Čechů v Rumunsku a kromě toho studuje i život Navahů a Hopiů na jihozápadě Spojených států. Je autorem arapažské abecedy a slovníku. V osmdesátých letech se výrazně zasloužil o záchranu arapažského jazyka, jemuž vzhledem k silnému vlivu angličtiny hrozil jistý zánik. Od roku 1968 přednášel kulturní a sociální antropologii na univerzitě v Amherstu ve státě Massachussetts, kde získal profesuru. Odtud odešel na zasloužilý odpočinek na svůj pozemek v Arizoně. Přesto však každý rok jezdí přenášet i na vysoké školy v České republice. Nyní však už nechme hovořit pana Salzmanna samotného.

Počátky tohoto příběhu musíme hledat v létě roku 1947, kdy jsem přijel do Spojených států studovat společenské vědy. Šťastnou náhodou jsem dostal finanční podporu od Indiánské univerzity (hlavní univerzita státu Indiana v Bloomingtonu), kde existovala vyhlášená katedra jazykovědy a kde také měli úplně novou katedru antropologie a etnologie. Vedoucím katedry byl profesor Carl F. Voegelin, který několik let předtím převzal úlohu redaktora časopisu International Journal of American Linguisticts, založeného roku 1917 Franzem Boasem, otcem americké antropologie a předním znalcem jazyků a kultur severoamerických Indiánů.

Pod vedením prof. Voegelina jsem získal v únoru 1949 hodnost “Master of Arts”, a když nadešla doba, abych si vybral téma pro svoji doktorskou disertaci, byl to zase on, kdo mi navrhl studium arapažského jazyka se slibem, že zajistí finance potřebné na terénní výzkum. Pro studenta v cizině, bez peněz a bez příbuzných, bylo těžké takovou nabídku odmítnout, a tak jsem v červnu 1949 nastoupil do autobusu společnosti Greyhound, směřujícího do Wyomingu, maje v kapse 400 dolarů na všechna vydání a před sebou dvoudenní cestu na Západ, do domoviny Severních Arapahů.

Příslušníci jižní skupiny, čítající asi 3000 lidí, sídlí v západní části střední Oklahomy, a to na území, které jim bylo přiřčeno smlouvou uzavřenou v Medicine Lodge roku 1867. Když pak byla v devadesátých letech 19.století jejich rezervace otevřena bílým osadníkům, prošli Jižní Arapahové pomalou, ale trvalou kulturní asimilací, takže dnes z jejich tradiční kultury zbývá už jen velmi málo.

Úsilí najít stálý domov pro Severní Arapahy sahá zpět až ke smlouvě uzavřené ve Fort Laramie roku 1868. V sedmdesátých letech se Arapahové pokoušeli po několik měsíců získat území východně od Wind River Mountains (pohoří Větrné řeky), původně určené Šošonům. Šošoni se tomuto plánu tvrdě bránili ze strachu, že budou Arapahy z území vytlačeni, nakonec však bylo roku 1876 přece jen toto území Arapahům přiděleno. Území, které se Šošony obývají, se nazývá rezervace Wind River a je jejich domovem dodnes.

Třebaže je dnes tato rezervace menší než její původní výměr, je stále jednou z největších ve Spojených státech. Je situována v západní části středního Wyomingu, východně od kontinentálního předělu, v horním povodí Missouri, v místech, kde výběžky Skalistých hor vybíhají do suchých oblastí středního Wyomingu. Její hranice vytvářejí obdélník zhruba 113 km dlouhý od východu na západ a 88 km široký od severu na jih. Území rezervace tedy představuje rozlohu o 9175km, odpovídající přibližně velikosti kypru či Západočeského kraje, který je však o něco větší. 80% půdy ležící uvnitř hranic rezervace patří Indiánům. Zbytek, tzv.zcizená půda, padla za dvěma zavodňovacím projektům (Rivertonskému projektu a projektu přehrady Boysen) a asi 622km jsou zcizené indiánské podíly, které se dostaly do rukou neindiánů v roce 1906, kdy byly části rezervace otevřeny bílým osadníkům. O několik desítek let později získali Indiáni s pomocí federální vlády mnohé z těchto ztracených pozemků zpětnou koupí.

Skoro celé území 7669 km vlastněných Indiány má charakter svěřenecké půdy, tj.půdy patřící společně Arapahům i Šošonům a držené pro jejich budoucí zajištění. Slovo “rezervace” tedy označuje území dané do užívání Indiánům a držené k jejich užitku. Na rozdíl od jiných neveřejných pozemků ve Spojených státech nemůže být indiánská půda prodána. Toto omezení v disponování majetku chrání Indiány před bílými spekulanty anebo před velkými společnostmi, které by už dávno vykoupily většinu nejlepší půdy. Průjezd rezervací a pobyt na ní jsou neomezené. Jediným upozorněním pro ty, kteří projíždějí indiánským územím, je tabule s nápisem “Vstupujete do rezervace Wind River”.

Moje první návštěva domoviny Arapahů připadla na sobotu 11.června 1949, kdy mne v poledne onoho horkého a suchého dne místní autobus vyložil v Rivertonu. Protože jsem neměl dost peněz na pobyt v hotelu, najal jsem si přízemní pokoj v rodinném domku patřícím postarší vdově. V pondělí ráno jsem vyšel na hlavní ulici, abych pátral po vhodném arapažském informátorovi. Zanedlouho jsem našel staršího muže, který byl ochoten přijít po obědě, odpovídat na moje otázky, jak se říká tomu či onomu arapažsky, a trpělivě opakovat arapažská slova a fráze do nahrávacího přístroje s magnetickým ocelovým vláknem, který jsem měl zapůjčený, anebo můj poznámkový blok.

Jedna ze zastávek, kam jsme dorazili po několika hodinách, ležela na křižovatce cest v samém středu rezervace, na místě zvaném Ethete, což znamená v arapažštině “to je dobré”. Ethete bylo v té době pouze pár rozptýlených indiánských domků a pozemků Arapažské episkopální misie sv.Michala s malým kostelem, školou, basketbalovou halou, poštou, domky misijních pracovníků a arapažským družstevním obchodem, kde bylo možné koupit cukr, kávu, mouku, cigarety a jiné základní potřeby. Místo se mi ideálně hodilo, protože sem chodili indiáni z  okolí po celý den nakupovat. Rychle jsem našel představeného misie, který byl ochoten mne přijmout na byt a stravu za přijatelný příspěvek do misijní pokladny. Následujícího dne jsem se přestěhoval do Ethete za pomoci téhož mlékaře a mohl jsem tak začít se studiem arapažského jazyka a tradiční kultury – s prací, ze které jsem během let vytěžil na 30 monografií a článků publikovaných v různých vědeckých časopisech.

Abych mohl navštěvovat informátory, kteří nemohli z nějakého důvodu přijít ke mně, najal jsem si za 25 centů koně, třebaže jsem na něm nikdy předtím neseděl, nepočítám-li jízdu na dřevěném koníku na kolotoči na Letné, Když jsem byl ještě malý hoch. Přiznávám, že jsem se pokoušel najít jiný dopravní prostředek, kdykoliv a kdekoliv to bylo možné, abych ušetřil svůj citlivý zadek dalšího bolestivého otloukání na koňském hřbetu.

Mým informátorem byl téměř sedmdesátiletý Indián John B.Goggles, vážený stařešina kmene a jeden z vůdců peyotlového náboženského hnutí. Třebaže měl John za sebou jen několik roků školní docházky, byl to moudrý muž s báječným darem jazyka a nadaný vypravěč arapažských tradic. V době jeho dětství byla arapažština ještě plně funkčním jazykem, jimž se mluvilo doma namísto angličtiny. V době mého výzkumu už totiž angličtina z velké míry arapažský jazyk nahradila. Vzpomínám si na Johnovo stěžování, že jeho vnuci dávají přednost kresleným seriálům (comics) před poslechem arapažských mýtů a humorných vyprávění. Byl zvědav, kolik si arapažská mládež ze svého rodného jazyka zapamatuje v dospělosti.

Moje práce v terénu se protáhla na celé léto a pokračovala v létě roku 1950 a znovu jsem ji opakoval po dvou letech. Když jsem přijel do Ethete v červnu 1952, šel jsem rovnou do Johnova domku, ležícího asi tři kilometry od misie, a tam jsem se ke své velké lítosti dozvěděl, že začátkem roku zemřel. Moje pátrání po stejně dobrém nástupci Johna Gogglese skončilo, když jsem objevil vynikajícího muže jménem William Shakespeare, který, ačkoliv byl mladší, ovládal arapažský jazyk velmi dobře.

Jak vlastně přišel Bill Shakespeare ke svému jménu, o něž se dělil s proslulým alžbětinským dramatikem? Na přelomu století, když začaly arapažské děti navštěvovat misijní nebo státní školy, ptali se jich učitelé na jejich jména. Děti uváděly svá indiánská jména jak učitelům, tak vládním úředníkům, kteří rychle zjistili, že nejsou schopni tato cize znějící jména zaznamenat do úředních knih, a tudíž dávali každému z dětí první jméno, které je napadlo. Otec Johna Gogglese dostal svoje příjmení podle nápadných brýlí, které nosil, a Shakespeare bylo příjmení, které dostal již Billův otec. Nepamatuji si, že bych se byl zeptal, proč starý Shakespeare vybral pro svého syna právě jméno William. V každém případě to však zní jaksi přirozeně.

Po dokončení doktorské disertační práce jsem se začal zabývat jinými výzkumy a moje styky s Arapahy takřka skončili. Kromě jiných míst jsem žil deset let v Arizoně, kde jsem pravidelně navštěvoval jak navažskou, tak hopijskou rezervaci, ale jejich kultury jsou úplně odlišné od arapažské. Proto jsem byl roku 1979 velmi překvapen telefonátem z národního střediska pro přípravu dvojjazyčných učebních pomůcek v Anchorage na Aljašce. Dotazovali se, zda bych tam nechtěl zaletět, abych se setkal se dvěma zástupci Arapahů a probral s nimi některé záležitosti týkající se výuky arapažtiny ve školách rezervace. Ze státu Massachusetts, kde žiji od roku 1968, je to na Aljašku asi tak daleko jako z Prahy do Tibetu, ale cestování je můj koníček, a tak jsem byl za týden v Anchorange.

Dozvěděl jsem se, že v posledních pětadvaceti letech jazyk Arapahů hodně utrpěl. Jestliže v padesátých letech dávala arapažská mládež přednost čtení comics, pak dnes dává přednost televizi, ale nejzávažnější informací byla zpráva, že rodiče školáků již dávno doma nemluví arapažsky, protože jazyk neznají natolik, aby ho sami používali. V poradách jsme strávili celý týden. Vysvětloval jsem oněm dvěma Arapahům svou dřívější práci o jejich jazyce a ukázal jsem jim, jak celkem jednoduše lze psát arapažsky s pomocí abecedy, kterou jsem zavedl ve své disertaci. Diskutovali jsme o nejlepším způsobu, jak zachránit arapažštinu před úplným zánikem. Před návratem domů jsem si ještě zaletěl do eskymácké vesnice Kotzebue, ležící za polárním kruhem, abych osobně poznal nejseverněji žijící americké domorodce.

Moje návštěvy Wyomingu se po této schůzce staly pravidelnými. Zjistil jsem, že stav arapažského jazyka i kultury je skutečně kritický. Počet lidí mluvících arapažsky se neustále a nepříjemně rychle zmenšuje a tím klesá i aktivní užívání rodného jazyka. Mladá generace je prakticky monolingvní – mluví pouze anglicky. Dá se říci, že jazyk Arapahů dosáhl počátečního stadia zastaralosti, a kdyby se tento proces nezastavil a neobrátil, pak by tento jazyk pro praktické účely vymřel během dvaceti až třiceti let.

Jako pedagog (profesor kulturní a lingvistické antropologie na Massachussettské univerzitě) i jako znalec arapažského jazyka, kultury a ústního podání jsem rychle zjistil pravý stav věcí a vypracoval jsem kmenovým vůdcům a učitelům plán pro několik nejbližších let. Převážnou většinu našeho společného úsilí jsme zaměřili na vypracování učebních pomůcek pro studenty a žáky různých stupňů škol v rezervaci. Naším hlavním cílem je podchytit arapažské děti (od pěti let nahoru) a přimět je, aby každý den mluvili arapažsky – třeba jen krátkou dobu. A protože televizi mají v každém indiánském domě a je téměř neustále zapnutá, nejdříve jsme pod mým vedením připravili jazykové lekce na videokazetách, které je možné užít ve škole i doma. Za moji pomoc mi bylo při slavnostním obřadu v březnu 1985 uděleno arapžské jméno Hinono el néčé (Arapažský náčelník).

Často se mě lidé ptají, jak žijí ti Arapahové, kteří mají domov v rezervaci. Pokud se týče materiálních potřeb, neliší se dnešní Arapahové příliš od svých bělošských sousedů. Obývají sice domy rozptýlené podle četných cest křižujících rezervaci (nežijí tedy v osadách jako okolní Američané), ale všechny rodiny vlastní auta, většinou dvě až tři, počítaje v to i dodávky, které jsou na západě Spojených států velmi oblíbené. Nákupní zvyky a oblečení mají Indiáni téměř stejné s obyvateli Rivertonu. Jenom několik mužů si dosud splétá vlasy do copů. Arapahové mají rádi maso a doplňují své nákupy lovem jelenů wapiti, vidlorohů a jelenců viržinských, jejichž je dostatek ve vyšších polohách rezervace.

Jinou tradiční činností, která přetrvala do dnešních dnů a je velmi oblíbena zvláště mezi arapažskými chlapci a děvčaty, jsou soutěže v tradičním tanci. Tyto soutěže s tradiční hudbou (s bubnem a zpěvem) se pořádají v průběhu celého roku, především však v létě, kdy tanečníci z různých kmenů cestují od jednoho indiánského “pow-wow” ke druhému, aby zde předvedli své taneční umění a aby se ukázali ve svém slavnostním oblečení doplněném pásy, pery a chocholy. Ceny pro vítěze dosahují až jednoho tisíce dolarů.

Nezaměstnanost je mezi Arapahy velmi vysoká, naštěstí mají, právě jako Šošoni, nezdaněné zdroje finančních podpor, ať už pracují, nebo nikoli. K různým finančním výhodám, které jim poskytuje federální vláda – jako je bezplatná lékařská péče, stavební půjčky na nízký úrok aj. , dostávají podíly z nafty, zemního plynu a různých rud, které se těží na kmenovém území. Těžbu mají v nájmu velké společnosti. Smluvní procento výtěžku, k němuž nájemní smlouva opravňují, se rozděluje těm Indiánům, kteří jsou zapsáni v kmenových seznamech, přičemž každému kmeni připadá polovina celkové částky. V prosinci 1984 bylo něco málo přes 3500 arapažských podílníků, což bylo asi o třetinu více než počet šošonských podílníků. Nárok na arapažský kmenový podíl má každá osoba, která je přinejmenším z jedné čtvrtiny arapažského původu a jejíž otec je nebo byl také podílníkem. V roce 1984 činil měsíční příjem arapažského podílníka asi 235 dolarů, u Šošonů byl asi o třetinu vyšší (355 dolarů). Další doplňkové příjmy mají Arapahové z výnosu družstevního kmenového dobytčího ranče. Nejobvyklejším zdrojem soukromých příjmů Arapahů je prodej sena a chov koní.

Přes všechny výhody, jimiž se dnes Arapahové těší, není jejich situace záviděníhodná. Vědomi si své zaniklé kočovnické kultury lovců bizonů, nepovažují se Arapahové ani za plnoprávné příslušníky širší americké společnosti, ani za nezávislou životaschopnou etnickou skupinu. Toto vykořenění částečně způsobuje vysoké procento alkoholizmu, který si vybírá svou daň nejen v rodinách (vysoká rozvodovost), ale také na životech a na zdraví (vysoká úmrtnost při dopravních nehodách, potíže jaterní apod.). Obyvatelé rezervace Wind Riwer nejsou jedinou indiánskou skupinou, která musí čelit podobným problémům. Je určitá naděje, že posílení arapažského kulturního dědictví by mohlo přispět k obnovení bývalé úcty ke kulturním minulosti. Pokud by se tato částečná obroda tradičních hodnot dala uskutečnit, stály by moje snahy za všechnu doposud vynaloženou námahu.