Starý vraní pás. 1. polovina 19. století, Ethnologischen Museums Berlin, šířka 85 cm, získáno v roce 1846, katalogové číslo
IV B 147. Foto Roman Lošťák 2001
Pravděpodobně první zmínka o tanečnících používajících bustle zvaný „vraní pás“ (tedy jeho archaickou podobu) je z roku 1664 od Irokézů, kdy asi 20 mužů tančilo obřadní tanec jako přípravu na dlouhou cestu do Montrealu. Součástí tohoto obřadu byla i velká hostina s kotlíky. Tanečníci byli černě pomalovaní, na hýždích měli připevněna vraní pera a během tance po sobě házeli hořící větévky.
Od Liščích indiánů a jejich sousedů se dochovaly zprávy o zdobených pásech, k nimž byly vzadu připevněny různé předměty – skalpy, pera, zvířecí kůže a quillové ozdoby. Samotný pás byl bezpochyby nejdůležitější, protože celý předmět je označován jako „pás“ a muž který ho nosil se stával „nositelem pásu“. Lze z toho odvodit, že pásy byly víc než jen ozdoba. Zdá se, že bývaly spojovány s válečnými ceremoniemi a nosili je pouze význační válečníci. Nejstarší bustle zachycený na snímku je možná tohoto druhu.
Bustly byly také důležité v póníjském obřadu iruska. Čtyři muži byli určeni, aby nesli „pásy“ (bustly) a hráli v obřadu určitou roli. Obřad iruska je mimoto považován za jeden ze zdrojů pozdějšího tance trávy.
|
|
Starý vraní pás. 1. polovina 19. století, Ethnologischen Museums Berlin, šířka 85 cm, získáno v roce 1846, katalogové číslo IV B 147. Foto Roman Lošťák 2001 |
Avšak teprve jeho rozšíření od Omahů, Osedžů, Ajovů (Iowa) i Póníjů je považováno za prvopočátek jeho širšího rozšíření v oblasti Severní Ameriky. Jak se dostaly k těmto kmenům to dnes již pravděpodobně nezjistíme. Pouze v několika muzeích, např. v Chicagu nebo v Berlíně, se nacházejí nejstarší dochované kusy. Ty jsou tvořeny hlavně velice širokým pásem celým pokrytým našitými omotávkami z ursoních ostnů a k těmto pásům jsou připevněny celé havraní kůže(*1), pera orlů i jiných dravých ptáků hranostají kožešiny apod.
Mezi již zmíněnými kmeny byly bustly používány vždy k obřadním účelům (tanec trávy) a mohli je stejně jako např. headroach*2 nosit jen určení muži, jejichž počet u kmene nepřevyšoval číslo 7. Kolem roku 1860 prodali Omahové obřad tance trávy Lakotům (*3). Ti ho poněkud pozměnili a pak ho předali zase dál. Když se po nějaké době k Omahům vrátil, tak v něm již svůj původní obřad nerozpoznali a pokládali ho za zcela nový.
Je zajímavé, že vycpané kůže vrány a vlčí nebo kojotí oháňky, které se objevují na většině ozdob tohoto typu z období, kdy si Lakotové osvojili „omažský“ neboli trávový tanec od Omahů, případně Ponků, na starých lakotských pásech chybějí. Je pravděpodobné, že v tomto případě Lakotové přijali formu ozdoby, ale už nepřijali obsah, který s předmětem spojovali Omahové a Ponkové. Ralph Linton kdysi poznamenal, že při pronikání prvků z jedné společnosti do druhé se mnohem snáze přenášejí předměty hmotné kultury a technologie jejich výroby než filozofické koncepty a nebo emocionální asociace, které s takovými předměty spojuje první společnost. Lakotové zachovali výraznější rysy předmětu, ale vraní kůži a kojotí oháňku pominuli jako bezvýznamný doplněk, protože neznali jejich symboliku. Ve svém označení pro tento předmět, kangíha mignáka (doslova „vraní kůže zabalená do“ [pásu]), však Lakotové tento nejvýraznější prvek omažských bustlů zachovali.
Jak se tedy bustle vyvíjel? K již popsanému pásu, z kterého zmizela quillová výzdoba byla přidána vlečka, nejprve kožená a později, asi od 70. let 19. století, i látková. K pásu byla také připevněna destička ze surové kůže a k té se připevnily další předměty: zpočátku se ještě vyskytovaly havraní kůže občas zaměněné za různé datlovité ptáky – zvláště na jihu. Současně již byli připevněny k okrajům dlouhá křídelní orlí pera, často bohatě zdobená quillem. Byly vždy dvě, jedno z levého a jedno z pravého křídla. Kromě těchto křídelních per, ze kterých se vyvinuly „drápy“, tam byla připevněna i jiná pera a to podél celé destičky.
Vraní pás symbolizuje bitevní pole po boji. Vlající pera na vlečce představují vypadaná pera ptáků, kteří se potýkají o mrtvá těla. Dva „drápy“ mají dvojí význam. Představují nahá těla a také smrtící šípy, které trčí z bezduchých těl nepřátel. Orel byl ekvivalentem hromového ptáka a ten byl spojován s válkou a ničivou silou blesků a bouří, které způsobovali. Vlčí oháňka, vycpaná vrána a sova souvisejí s tím, že vlci, vrány a sovy se často vyskytují v místech, kde leží ulovená zvěř nebo zabití bojovníci, a v myslích indiánů jsou proto tato zvířata spojována se smrtí.
Tato další orlí pera i ptačí kůže postupně mizí a jsou nahrazována trsy dravčích per (včetně orlích) připevňovanými k stále se prodlužujícím „drápům“. Snad někdy v 90. letech 19. století získal oblibu další typ bustlu. Podobal se tomuto staršímu typu vraního pásu, jen přibyla rozeta z několika kruhů per. Stejně jako u moderního bustlu se rozeta posunula nahoru mezi „drápy“. Vedlo to k další změně. „Drápy“ byly vztyčeny téměř do vertikální polohy, aby si nepřekážely s rozetou. Tento moderní bustle se také občas nazývá vraní pás. Vlečky tohoto typu bustlů bývají většinou z látky a pera bývají tmavá.
Mezi Lakoty se bustly asi od 70. let používaly hlavně mezi válečnými spolky, v prvé řadě však spolkem Omaha, který se za válečnický nepovažoval, V této době také začali tanečníci používat více předmětů a pomůcek.
V 70. letech také přibyly k bustlům a headroachům nápažníky a vyšívané manžety na ruce, kosticové náprsenky i quillované náprsenky, čapky a límce z vydří kožešiny.
U různých kmenů měl tanec trávy (při kterém se bustly hlavně používaly) i různou formu. U Sújů byla hlavním aktem psí hostina, u Hidatsů tento tanec představoval život bojovníka a byl odkazem mnohem staršího obřadu, v němž hrál roli buben, dýmky, hostiny a tanečníci s bustly. U Odžibvejů mu říkali tanec bubnu a ten byl také nejdůležitějším prvkem v jejich ztvárnění. Různé názvy měl i u jiných národů: Arapahové mu říkali vlčí tanec, Jutové krocaní tanec a indiáni kolem velkých jezer ho nazývali tancem snů. Každý národ používal i jiný počet bustlů: Absarokové (Vraní indiáni) měli čtyři, Assiniboinové zůstali u posvátného čísla sedm a Kajovové měli pouze jediný, který prý dostali od Sújů a žádný další již sami nevyrobily.
Na přelomu 19. a 20. století postupně ztratily bustly svůj obřadní charakter a pořídit si ho už mohl každý. V prvních letech 20. století si již tanečníci oblečení jen do bederních roušek nepřipevňovali své bustly na holé tělo, ale na kupované spodní prádlo, které se nosilo jako svrchní oděv. Posléze se postupně do tanečního kostýmu začlenily i ty kusy oblečení, které se běžně nosily v 19. století. Oblečení majoritní společnosti ho v běžném životě nahradilo, ale indiáni ho začali používat v taneční aréně.
Ve 30. letech 20. století se velice rozšířily „pažní kruhy“, které se používali již od konce 19. století. Samotný bustle se až do 50. let postupně měnil. Původně malý kruh z per ve středu bustlu se výrazně zvětšil, pera se začala nastavovat a „drápy“ přestaly být dominantním prvkem.
Zatím poslední fází je pochopitelně bustle, jak ho známe dnes. V některých oblastech lze dosud nalézt bustly podobné těm výše popsaným, ale dnes je zdobí barevné chmýří. Jinde, např. v oblasti Náhorní plošiny kolem řeky Columbia (Plateau), se setkáváme s péřovými kruhy a vlečkami, ale chybějí „drápy“. Kruhů také přibylo, kromě toho na opasku se začaly další nosit i na ramenou. Nejběžnějším ze všech jsou bustly s kruhy z nezdobených per, které se vyskytují buď spolu s vlečkami, nebo s „drápy“ a často mají tvar písmene U. Jednotlivé typy bustlů je velice těžké časově zařadit díky jejich variabilitě, množství národů u kterých se vyskytovaly a vyskytují a také díky absenci výšivek jako nejvýraznějšího rozlišovacího prvku. Např. ještě v roce 1910 nosily Černonožci vraní pásy. Moderní bustle s jednoduchým péřovým kotoučem u nich získal oblibu až ve 30. letech 20. století.
Bustle je krásnou a velice zajímavou součástí kultury jednotlivých národů i všeindiánského dědictví. Objevuje se na kmenových i mezikmenových pow wow. Tento prvek tanečních kostýmů vyzývá k dalšímu, podrobnějšímu studiu.
Na závěr chci poděkovat občanskému sdružení Indian Corral, bez jehož knihovny by článek nemohl vzniknout a svému příteli Romanu Tadiči za jeho nekonečné rady a trpělivost, kterou mi věnoval. Oběma velké díky.
Prameny:
Neznámý autor i zdroj, Omaha, překlad v knihovně Indian Corralu
Conn Richard, Bustly ze severních planin, American Indian Tradition ročník 7 (1960) číslo 1, překlad Roman Tadič.
Powers William K., Inovace v lakotských powwow kostýmech
Zotigh Dennis, Historie a vývoj powwow, Black Shadow Press (2000) překlad Vladimír Henzl
*1 Odtud také jejich jméno – havrany, vrány a krkavce totiž většina původních národů Severní Ameriky od sebe navzájem nerozlišuje.
*2 Headroach – specifická ozdoba do vlasů z ursoních ostnů, koňských žíní a per. Tvarem připomíná tzv. Punk účes. V 19. století prakticky vždy červený.
*3 Sami ho získali od Póníjů a přitom pravděpodobně změnili jeho nábožensko vizionářský charakter na válečnicko ochranný.