Vlk & indiánský pes

"Vraní žena dobývala hlízy a kolem šel vlk. Ženin

pes mu zastoupil cestu a houkl: 'Hej! Co tu pohledáváš? Jdi pryč!

Určitě mi chceš sebrat něco, co mám.'

'Co máš?' zeptal se vlk. 'Tvůj majitel tě neustále bije a i děti

tě odkopnou z cesty když jim překážíš. Pokusíš se ukrást kus masa

a oni tě praští palicí.'

'Alespoň mohu krást maso!' odpověděl pes. 'Ty nic ukrást nemůžeš.'

'Ha!! Já jím kdy chci. A nikdo mne při tom neobtěžuje.'

'Cože? Jíš? Ty se plazíš kolem když lidé uloví bizona

a pak žereš zbytky. Obáváš se být s lidmi. Raději si vykusuješ špínu z ocasu.'

' Kdykoli já přijdu do tábora, můj majitel mi hodí něco

dobrého k jídlu.'

'Když jde tvůj pán v noci ven, doprovázíš ho a žereš jeho

lejna, to je tvoje jídlo.'

'Poslouchej, kdykoli se v táboře vaří, páchneš tukem a vyješ chtíčem.

Je mi tě líto. Co pro tebe tedy lidé dělají?' ptal se vlk.

'Spím v teple a ne jako ty na dešti a škrábou mě za ušima.'

V tu chvíli procházela kolem žena s naloženým svazkem hlíz, přetáhla psa holí po zádech a kráčela k táboru. Pes běžel za ní a přes rameno volal na vlka: 'Jenom mi závidíš,to je celé.'

Vlk vyrazil na další cestu, aniž by nějak toužil po tomto způsobu života."

~ R.H. Lowie, Mýty a tradice Vran