právě se nacházíte v části o Kajovech sekce Kmeny  na webu indiancorral.cz

Kajovové

Kajovové nazývali sami sebe “Kwuda” (Vyvolení) nebo “Tepda”(Nastávající). Až o mnoho později je jejich komančští sousedé z jižních plání pojmenovali “Kaigwa” (což znamená něco jako Dvě odlišné polovice). Tento termín se pravděpodobně vztahoval k jejich mužskému zvyku mít jednu půlku hlavy ostříhanou a druhou dlouhovlasou. Z Kaigwa bylo pravděpodobně odvozené jméno Kiowa (Kajova) a v současné kajovštině znamená Hlavní lidé.

Podle mýtů a legend Kajovů přivedla jejich předky na svět nadpřirozená bytost “Saynday” a to kmenem dutého topolu. Když Saynday udeřil do kmene začali z něho vyskakovat první Kajovové dokud v něm neuvízla těhotná žena a nikdo další se z kmene již nemohl dostat. Saynday poté učila tento lesní národ, jak mají lovit bizony a vidlorohy na velkých pláních. Tak si Kajovové osvojili kulturu typickou pro prérijní indiány.

Jejich stvořitel jim dal slunce, stvořil den i noc, naučil je nejrůznějším dovednostem a poté odešel nahoru mezi hvězdy. Všechny jejich tradice byli a jsou spojené s lovem – nikdy se zemědělství nevěnovali. Byli to hrdí válečníci na jihu velkých planin. Spolu s Komanči a Kajova-Apači byli skvělí jezdci, zloději a obchodníky s koňmi na jihozápadě. Více jak jeden a půl století se dokázali brání americké kolonizaci západu. Dokonce i jejich umístění do rezervace bylo vždy dočasné, dokud jim nevzali koně a nevybili bizony.

Velké stěhování

První stěhování z jejich nejstaršího doložitelného uzemí v oblasti Skalistých hor z míst současného národního parku Yellowstone směrem na východ zakončili v severní části velkých plání. Potom započalo jejich další namáhavé stěhování směrem na jih, již částečně zaznamenané na “Zimních výčtech” (ekvivalent kalendáře či kroniky) a skončilo až v oblasti Red river a Kanadian river a jejich přítocích. Prošli přes Republican river a řeku Smoky Hill, na jih do Arkansasu, až k vodám Cimarronu. Tam žili a celou tuto oblast od Arkansasu až po Red river ovládali.

Vlastní kmenová (národní) historie vypráví, že národ vznikl v blízkosti horních přítoků řek Yellowstone a Missouri, v tehdejší západní Montaně. Tam bylo ono bájné místo, kde se Kajovové vynořili z dutého kmene topolu. Po jejich objevení se na světě legenda pokračuje: někteří jejich předkové se oženili s ženami kmene Sarsí, kteří žili blízko řeky Saskachewan v dnešní Kanadě a hovořili jazykem podobným apačtině. Tímto spojením vznikli Kiowa-Apači, osobitý a příbuzný kmen, který žil a putoval spolu s Kajovy, ale mluvil odlišným jazykem.

Někdy v 17.století spor mezi dvěma vůdci vyústil v rozdělení kmene na dvě části. Stalo se to na lovu, když byla zabita jedna samice vidloroha a oba dva náčelnici uplatňovali nárok na její vemínko. Poražený vůdce spolu se svými lidmi odtáhl na severozápad. Další osud této skupiny není známý. Ostatní Kajovové a Kajova-Apači opustili tuto druhou oblast a odsunuli se na jihovýchod až přes řeku Yellowstone a usadili se v Black Hills v Jižní Dakotě.

Někdy kolem roku 1700 se Kajovové stali velkými přáteli Vran, od kterých pravděpodobně získali koně a toto spojenectví zároveň ochraňovalo malý kajovský národ a umožnilo se mu dále rozvíjet.

Přestože se Kajovové spoléhali převážně na zvěř, kterou lovili, od svých polozemědělských sousedů mohli kdykoliv získat kukuřici, tabák a jiné potraviny, výměnou za nadbytečné kůže a kožešiny. Proto Kajovové udržovali dobré obchodní i jiné vztahy s kmeny Arikara, Hidatsa a Mandan, kteří žili v pevných stálých vesnicích na řece Missouri. Na rozdíl od těchto stálých zemědělců, Kajovové jako kočovní prérijní lovci měnili dost často své místo, aby udrželi krok s putujícími bizony, které lovili.

Příchod koní silně zlepšil celý jejich kočovný život. Ne jenom v tom, že si mohli zabezpečit více jidla za kratší čas a cestovat při tom na velké vzdálenosti za hledáním potravy, ale kůň změnil i způsob boje a Kajovové se časem proslavili i jako vynikající jezdci. Počátkem 18.století poznali Arapahy a hlavně Šajeny, kteří je začali vytlačovat na jih od jižní delty řeky Platte.

Okolo roku 1755 po příchodu Tetonské části Očeti šakowin (Lakota) do této oblasti byli vytlačeni ještě více na jih, až na území horního Arkansasu. Toto území ale bylo obývané některými kmeny Komančů, a tak Kajovům nezbylo, než silou Komanče vytlačit jižně od Arkansasu. Tuto oblast potom obývali nepřetržitě, až do vytvoření rezervací.

Přibližně kolem roku 1790 Kajovové uzavřeli spojenectví, aby lépe odolávali tlaku agresivních severních sousedů a na jihozápadě postupně vytlačovali Lipany (Apačský kmen). Tak se Kajovové, Kajova-Apačové a Komančové stali mocnou silou na jihu velkých plání.

S problémy uzavřeli mír s Mescalery (další Apačský kmen) a dosáhli velmi dobrých vztahů s Wičitskou konfederací. Dalšími spřátelenými národy/kmeny byli: Vrány, Arapahové, Arikarové, Hidatsové, Mandani, Šošoni a Ploskohlavci.

Nepřáteli Kajovů byli Cadové a Tonkawové v Texase, na západě Navahové a Utové spolu s Jicarilla Apači, na východě a severovýchodě Póniové a na severu všechny Lakotské kmeny a Šajeni.

V letech 1839-40 se přes pláně přehnala velká epidemie neštovic - jak víme z nejstaršího dochovaného kajovského zimního výčtu (kalendáře) vedeného již od roku 1833. V té době již také přijali tanec slunce jako vlastní náboženský obřad. V této době také po velmi tvrdých střetech s Šajeny uzavřeli “Velký mír”, který částečně zprostředkovali spojenci obou národů Arapahové. Tento stav pak trval až do časů rezervací.

Boj o záchranu bizonů

Přibližně mezi lety 1740 až 1835 se dá mluvit o zlaté éře kajovského národa. Po roce 1837, kdy podepsali svoji první smlouvu s Američany, byli na ně kladeny další a další požadavky. Obchod s kožešinami přivedl bělochy nejdříve na sever, ale později dosáhl i na jižní části planin. Po vypuknutí Zlaté horečky v Kalifornii a v Coloradu se americká vláda snažila o uzavření množství smluv s domorodci na těchto i přilehlých územích, a tak posílala stále početnější armádu, aby noví osadníci mohli tímto územím bezpečně procházet. Kajovové ale patřili k těm, kteří s bílými neustále o své území bojovali.

Počátek konce jejich kultury lovců ale přišel, až když bílí lovci vystříleli bizony (hlavně kvůli vzrůstající potřebě kůží pro rozvíjející se průmysl na východě – různé řemenice ke strojům apod.), hlavní oporu jejich zásobování a tím je přinutili odejít do rezervací. Tam sice dostávali jídlo na příděl, ale omezení jejich pohybu v zemi neomezených možností se stalo jejich vězením. Jejich snaha o udržení alespoň zdání svobodného kočovného života vedla k mnoha útěkům a loupeživým výpravám. K jejich velkým vůdcům z doby posledního odporu patřili: Kopající pták, Satanta, Satank, Osamělý vlk, Bílý kůň a Velký strom.

Nakonec jim stejně jako ostatním původním národům Ameriky byli zakázány jejich obřady, zvyky i jazyk. Bez těchto projevů národního určení zůstali Kajovové zmatení a to nakonec přirozeně vedlo k ztrátě jejich důstojnosti a smyslu života. Malým oživením se stal “Tanec duchů”, ale ani ten se na rozdíl od severnějších národů příliš neuchytil. Část národa se přiklonila k Peyotlovému kultu a část ke křesťanským misionářům působícím mezi nimi. Od doby, kdy se Kajovové museli dát na cestu bílého muže, byla jejich cesta až do dnešních dnů velice obtížná a trnitá.

Současnost

Dnes jsou Kajovové považováni za jeden z nejpokrokovějších “kmenů” jihozápadní Oklahomy. Jsou to venkovští lidé, ale jejich domy jsou převážně moderní, neboť mnoho rodin získalo majetek z těžby ropy na jejich územích. V současné době jich žije v Oklahomě přibližně 4000 a pozvolna se prostřednictvím svých starých obřadů nebo novodobých pow-wow vracejí ke své původní kultuře ovšem v její moderní formě.

Podle Hlasu orla zpracoval, přeložil a upravil Bohuslav Švára /Mo?kohtávenótaxa