Poslední Mohykán?
	"Mocný, slavný a prastarý kmen žil kdysi v údolí řeky Hudsonu. Byl však vyhuben nepřáteli, a poslední, kdo vzešel z této hrdé krve, byl Unkas." Tak nějak zní mlhavá legenda utvořená J. F. Cooperem. Ostré světlo pravdy však Mohykány, ať už jimi byl kdokoli, odhaluje v méně sympatické podobě.

Mohykán, spolu s různými variantami tohoto algonkianského slova, znamená vlk. Východně od Velkých Jezer žily dva kmeny s podobným názvem: Mahikani a Mohegani, ale jejich loviště byla od sebe dosti vzdálena, dokonce oba kmeny mluvily odlišným dialektem. Nelze je vzájemně ztotožňovat, přestože mají stejný prapůvod a přestože shodou okolností nakonec oba splynuly, a to v úplně jiném místě, než odkud pocházejí. Dnešní příslušníci obou kmenů, kteří žijí ve Stockbridge ve Wisconsinu, nemohou Cooperovi odpustit, že je ve svých románech nechal vymřít.

Cooperovými Mohykány z údolí Hudsonu ve státě New York jsou Mahikani, jichž v roce 1600 bylo kolem osmi tisíc. Sami se nazývali Mahikaniaw, což údajně znamená Lidé od velké řeky, ale Holanďané si jejich jméno zjednodušili na manhigan podle jednoho ze tří jejich nejsilnějších klanů (dalšími dvěma byla želva a medvěd). Jednalo se o konfederaci pěti kmenů vedených dědičnými sačemy. V době války - to znamená dosti často - byl však volen vůdce s téměř neomezenou autoritou. Stavěli si velké, silně opevněné vesnice z dlouhých domů. Žili především ze zemědělství, které doplňovali lovem, rybolovem a sběrem lesních plodů. Velice brzy si osvojili palné zbraně. Mahikani byli smrtícími ostrostřelci.

Jejich historie je poznamenána neustálými konflikty s irokézskými Mohawky. Když si Holanďané postavili pevnost uprostřed mahikanského území poblíž dnešního Albany, Mahikani z toho těžili dvojnásob, protože kmeny, které chtěly s bělochy rovněž obchodovat, jim musely platit mýtné. Bobři, kteří představovali základní artikl kožešinového obchodu, však byli v té oblasti brzo vyloveni, a tak Holanďané požádali Mahikany o zprostředkování obchodu s algonkianskými kmeny na severu. Takové zbrojení svých nepřátel však nehodlali tolerovat Mohawkové, proto Mahikany po nevyslyšeném varování roku 1624 napadli. Ve válce, kterou Holanďané nedokázali zastavit, vytlačili Mohawkové Mahikany na západ a přinutili je platit roční tribut ve wampumech. Poté Mohawkové napadli kmeny Algonkin a Montagnais a díky několikaletému výpadku dodávky francouzských zbraní je donutili opustit část Řeky sv.Vavřince. Kolem 1640 pak začaly soupeřící evropské mocnosti prodávat svým indiánským spojencům pušky a střelivo v neomezené míře, což zapříčinilo dlouhotrvající brutální boje zvané Bobří války, které se až do 18. století vedly kolem Velkých Jezer a na východ od nich.

Zhruba v polovině 17. stol. přišly první rozsáhlé epidemie neštovic, což značně oslabilo počty Mahikanů i Mohawků. Proto oba dosud nepřátelské kmeny spojily své síly a začaly podnikat společné válečné výpravy proti okolním kmenům. Působili jako tichá hrozba na straně Holanďanů v jejich válce s kmenem Wecquaesgeek, kterou "M&M" vyprovokovali vlastní agresivitou, a díky níž pak získali kontrolu nad wampumovým obchodem na dolním toku Hudsonu.

1662 znovu vypukla válka mezi Mohawky a Mahikany z důvodu dalšího pokusu Mahikanů o zprostředkování obchodu mezi Holandskem a algonkianskými kmeny. Mahikani znovu prohráli a museli opustit téměř celé údolí Hudsonu. 1664 Angličané dobyli holandské pevnosti na americké půdě a donutili oba kmeny uzavřít mír. Ten netrval dlouho. V důsledku další války, která se rozhořela mezi mnoha okolními kmeny a v níž Angličané podporovali spíše Mohawky, klesl roku 1669 počet znovu poražených Mahikanů pod 1000. Protože válka neprospívá obchodu, pod trvající snahou Angličanů uzavřeli Mahikani s Mohawky 1672 mír, který se rovnal jejich naprosté porážce. Mahikani, byť nepřestali existovat jako kmen, se tak stali prvním článkem Irokézského "mírového řetězu" (covenant chain). I přes tuto porážku si slovo Mahikanů drželo respekt v irokézské radě.

Úpadek Mahikanů se nazastavil ani v dalších letech. Následoval anglický prodej půdy, její krádeže, neštovice. 1690 jich bylo méně než 800, tj. desetina původního počtu. Z anglo-francouzské války 1689-96, v níž se postavili na stranu Anglie, se jich domů vrátila třetina.

Mahikani propadali alkoholu. Prodali všechnu svou zem s výjimkou malé oblasti kolem řeky Housatonic. Mnozí se rozptýlili a byli postupně pohlceni příbuznými Delawary nebo Miamii. Někteří se roku 1763 ještě zúčastnili Pontiakovy války.

1734 byla ve východním Massachussets založena osada a misie Stockbridge, kam přišli Mahikani i příslušníci jiných kmenů Nové Anglie, aby zahodili staré zvyky, vyměnili své dlouhé wigwamy za hranaté domy, oblékli bělošské šaty a začali chodit do kostela a posílat děti do britské školy. Mnozí stockbridgeští válečníci se účastnili výprav Rogersových harcovníků.

Od roku 1740 začali mezi Mahikany a Delawary působit Moravští bratři. Protože však protestovali proti záborům indiánské půdy, neměli mezi bílým obyvatelstvem oblibu a byli podezíráni ze spolupráce s Francií a občas zavíráni do vězení.

Stockbridge byl jedním z mála kmenů, které v americké revoluci bojovaly na americké straně. V této válce ztratili Mahikani polovinu mužů. To jim nestačilo a 1793 se nabídli jako američtí vyjednavači proti alianci ohijských kmenů, která byla poražena o rok později v bitvě u Fallen Timbers. Mahikani rovněž sloužili Američanům ve válce 1812.

Ani přijetí křesťanství, ani mnohaletá "vlastenecká" služba však nezachránila Stockbridgeské a Brothertonské Mahikany před krádežemi půdy pod nohama a opakovaným přesidlovaním. Už roku 1778 museli odejít z Massachussets do New Yorku. Roku 1808 byli nuceni k novému přesunu. Vystřídali mnoho míst ve Wisconsinu, "navštívili" krajně nehostinné oblasti v Oklahomě a Kansasu, než spočinuli v rezervaci západně od Zeleného zálivu (Green Bay), kde žijí dodnes v počtu asi 1500.

Dějiny kmene Moheganů jsou ještě o něco temnější. V jistém smyslu lze tento kmen považovat za vyhynulý. Mohegani byli původně nedílnou součástí kmene Pequot, který sídlil v jihovýchodním Connecticutu. Spolu s Pequoty měli v roce 1620 kolem šesti tisíc členů. Mohegani vznikli odpojením části Pequotů vedené sačemem Unkasem, která podporovala obchod s Angličany, zatímco část vedená jeho sokem Sassacusem je jako obchodní partnery odmítala, podporujíc pouze Holanďany. Ve hře byl zároveň spor o náčelnictví, které tehdy připadlo Sassacusovi. Menší část, která se oddělila, se nazvala Mohegany podle klanu jejího vůdce a zakladatele. Jak je vidět, Unkas nebyl posledním Mohykánem, ale prvním Moheganem!

Ukázalo se, že Pequoti si vybrali špatně, protože Angličané brzo donutili Holanďany opustit údolí Connecticutu a Pequoti tak zůstali bez bílých spojenců. Po létech růstu vzájemného "neporozumnění" mezi Pequoty a osadníky se Angličané roku 1636 rozhodli napadnout a zničit pequotskou vesnici.

Ti poslali válečné pásy Narragansettům a Moheganům. Oba kmeny se však postavily na opačnou stranu. To ale Pequoty neodradilo. V dubnu vedl Sassacus odvetný úder na dvě anglické osady a zabil 30 kolonistů. Angličané vyhlásili Pequotům válku a volali do boje své indiánské spojence. Ne všichni Mohegani však chtěli bojovat proti svým Pequotským příbuzným. Unkas přišel do Hartfordu s pouhými 70 muži, aby spolu s 90 holandskými vojáky vyrazili na sebevražednou výpravu s plánem zničit hlavní pequotskou pevnost Mystic. Maličké vojsko se ještě vylodilo ve Fort Saybrook, kde se připojilo několik mužů. Angličané navíc podezírali Mohegany z tajných nepřátelských úmyslů a činili v tomto smyslu urážlivé poznámky. Unkas náhle samotný opustil ležení. Vrátil se, vešel doprostřed anglického tábora a beze slova hodil na zem čtyři pequotské hlavy. Tím vyvrátil všechny pochybnosti.

Výprava pádlovala podél břehu Connecticutu na východ, objela Mystic, kde na ni čekaly stovky pequotských válečných palic, a vylodila se v území Narragansettů. Ti posílili jejich řady o 200 bojovníků a povolili jim průchod svým územím, takže se k Mysticu mohli přiblížit z opačné strany. Posílená armáda vedená moheganskými zvědy vyrazila na západ. Narraganseti brzo nabyli pocitu, že budou jistě odhaleni a přepadeni kvůli hluku, který dělali angličtí vojáci, a jen Unkasova ohnivá řeč zabránila jejich dezerci. Mohegani Mystic objevili a překvapili v nej(ne)vhodnější situaci, když bojovníci byli daleko na výpravě proti osadám podél Connecticutu. Pevnost byla podpálena a všichni obyvatelé pobiti.

Pequoti, když se ocitli sami, bez spojenců a bez úrody, utíkali ve skupinkách na západ. Mohegani s Angličany našli prchající Sassacusovu skupinu a zajali ji. Sassacusovi se podařilo uprchnout k Mohawkům, ti ho však zabili a jeho hlavu poslali do Hartfordu jako symbol přátelství k Angličanům.

Po několika dalších potyčkách se zbývající pequotští sačemové vzdali, žádajíce mír. Většina zajatců byla popravena, zbytek začleněn mezi Mohegany a Narragansetty k potupnému sociálnímu postavení. Na konci pequotské války se tak Mohegani, čítající tehdy 3000 členů, stali jedním z nejmocnějších kmenů Nové Anglie.

Jejich postavení bylo ohroženo roku 1644 stejně mocnými Narragansetty, kteří v počtu 900 mužů napadli jejich hlavní "město" Shetucket. Mohegani byli zle tlačeni po celý průběh bitvy, ale jejich poslední zoufalý útok totálně zvrátil její průběh, když se jim podařilo zajmout Narragansettského sačema jménem Miontonimo. Unkas doručil Miontonima Angličanům. Vysoké výkupné ve wampumech, které za něj nabídl jeho lid, bylo přijato. Sotva však svobodný sačem opustil Shetucket, Unkasův bratr k němu zezadu přistoupil a zabil ho tomahawkem. Angličané na tento čin nijak nereagovali.

Stejně odpudivou politiku provozovali Mohegani v následujících letech až do Unkasovy smrti 1687 i po ní, když jeho žezlo převzal syn. Když Angličané potřebovali nové území (a to potřebovali neustále), Mohegani uložili kmeni, který toto území obýval, neskutečně vysoký tribut. Když lidé tento tribut nezaplatili, Mohegani si místo něj vzali jejich zemi a prodali ji Angličanům. Prostší metodou bylo zničit kmen, vtělit jeho členy mezi sebe a prodat jejich zemi.

Do posledního dechu stáli Mohegani ve všech válkách na straně Angličanů, a nelze říci, že by jim to příliš prospělo. V důsledku války a epidemií jich ke konci 17. stol. bylo méně než tisíc. Ve válce Šedé Kadeře 1723 -27 měla Anglie 42 dobrovolných moheganských zvědů - víc bojovníků už Mohegani ani neměli. Z důvodu prohlubujících se dluhů museli Mohegani prodat Angličanům většinu své země. Ti, kteří neopustili Connecticut, aby splynuli s jinými kmeny, zakotvili roku 1773 v misijní vesnici nazvané později Brotherton. Ne nadlouho: 1788 musel Brotherton přesídlit do New Yorku, a 1834, když prodali tuto zemi, smísili se nakonec s Mahikany a zbytky jiných kmenů v misii Stockbridge ležící až na západní straně Velkých Jezer ve Wisconsinu.

(Sestavil Nišnábe na základě encyklopedie dějin indiánských kmenů: http://www.dickshovel.com/Compacts.html.)