Pónýové

Čtenář románů z prostředí severoamerických planin nemá o kmeni Póný (Pawnee) příliš dobré mínění. Spisovatelé, jako např. Fiedler či Halikow, jim přiřkli přídomek zaprodanci či zrádci vlastní rasy atd. Co je však ještě horší - tyto přívlastky jim přisuzují i historici jako Dee Brown v knize Mé srdce pohřběte u Wounded Knee.
Myslím si však, že Pónýjové si takovéto přívlastky nezaslouží. Proč, o tom se můžete přesvědčit na několika následujících řádcích. Pónýjové byli totiž jedním z nejšlechetnějších a nejbojovnějších indiánských národů, kteří obývaly prérie.
Jejich kultura a tradice si zasluhují také uznání. Je málo národů, se kterými si osud zahrál tak trpce. Pro nedostatek místa nebudu teď detailně popisovat jejich kulturu a historii, která bývá v jiných obsáhlejších publikacích. Můžeme však citovat majora Franka Northa či Georga Bird Grinnella: "... vedle národa Šajenů si pouze Pónýjové zasluhují uznání, pokud bereme v úvahu jejich bojovnost, nejvyšší morální i duchovní vlastnosti, oddanost přátelům či nenávist vůči nepřátelům!"
Velký náčelník a vůdce Pónýjů Petala Sharo byl jedním z prvních reformátorů, když přerušil obřad obětování živých děvčat a daroval oběti obřadu život. Byl to velký prohřešek proti tradicím, ale ujal se a od té doby Pónýjové lidi neobětují.
Smutné je, že tento národ má mezi našimi čtenáři pouze jednoho známého spisovatele, který tento národ nenapadá různými hanlivými přívlastky. Je jím James Fennimore Cooper.

Ve 20. letech 19. století byli Pónýjové nejpočetnějším národem mezi prérijními kmeny. Jejich svaz tvořily čtyři zkonfederované kmeny - Chani, Pitahauerat, Kitkehahki a Skidi. V té době jich bylo kolem 25 tisíc.
Časté nájezdy Pónýjů ve dvacátých letech svědčí o jejich síle. Nájezdy na postupující karavany směřující do Santa Fé a na osady Mexičanů na horním toku Rio Grande byli také velmi časté, a tak v roce 1823 guvernér Santa Fé pohrozil tomuto kmeni vyhlášením války, jestliže Spojené státy americké nebudou schopny v této otázce učinit účinné kroky a nezasáhnou... Nájezdy však neustávaly.
John Dougherty, agent Pónýjů hodnotil situaci v roce 1828 těmito slovy: "Pónýjové jsou přesvědčeni o své mohutné síle i o tom, že jsou nejlepší, nejschopnější i nejbojovnější národ na zemi!" Ale už o třicet let se mohli Pónýjové přesvědčit, že nejsou zdaleka neporazitelní. Území Pónýjů, které mělo rozlohu více než 30 milionů akrů, převzaly Spojené státy americké, které jim zaplatily "nájemné" 2 centy za akr. Indiánům zůstala jen rezervace nad řekou Loup o rozloze 288 tisíc akrů... I jejich populace klesla asi na 4 tisíce lidí a byli doslova ze všech stran obklíčeni nepřáteli. Nadále se však drželi dle možností svojí kultury, náboženství a historie. Farmařili a v roce 1860 už byli národem stojícím ve stínu. Byli na pokraji zániku...
Před rokem 1830 se rozkládalo území Pónýjů od Niobary po Arkansas a od prérií východní Nebrasky až po planiny východního Colorada. Neovládali toto území bělošským způsobem, ale považovali jej a chránili jako svoje dědictví.
Území Pónýjů bylo spjato s jejich celoročním životním rytmem. Každou svoji činnost - ať už to bylo zemědělství, lov, obchod či boj nevykonávali jen podle ročního období, ale také podle jednotlivých území.
Obývané území Pónýjů se rozkládalo ve střední Nebrasce a v severním Kansasu a plnilo funkci duchovní a zemědělské základny jejich života. Ve svých stálých osadách, které byly složeny z obydlí - polozemnic, sklízeli úrodu a pořádali rituály, které byly společné jejich spojeným kmenům.
Na tomto území se nacházelo také pět posvátných míst Pónýjů. Bylo to pět obydlí Nahurac - duchů zvířat, sluhů a vyslanců Tirawy (Toho, který je na nebi), kteří předávají svoje služby a moc vybraným osobám. Tato posvátná místa se nacházejí:
La-la-wa-koh-to (Oblačný ostrov) ukrytý pod ostrovem na řece Platte blízko Central City,
Ah-ka-wit-akol (Bílý břeh) - utržený břeh řeky Loup, tyčící se naproti ústí Jalovcové řeky u Fullertone,
Kitz-a-witz-uk (Voda na břehu) nazývaná též Pónýji Pa-howa, velká okrouhlá vyvýšenina nad řekou Solomon v Kansasu,
Pa-har (Pahorek, který ukazuje cestu) nazývaný též bílými lidmi Zpovědní skála,
Nahurac-Pa-hut (Skalnatý ostrov), nejstarší, mys vybíhající z řeky Plate u Cedar Bluffs.
Tato posvátná místa a hroby předků, ležící okolo těchto míst udržovali Pónýje v přesvědčení, že jde skutečně o jejich území.
Pónýjové byli převážně zemědělci. Kukuřice je svazovala se zemí i s jejich domovem ve střední Nebrasce. V tomto území se soustřeďovali, aby zde pořádali posvátné obřady. V květnu seli kukuřici, dýně, fazole a slunečnici. Úrodu sklízeli po letním lovu bizonů. Pole se rozkládala v blízkosti vesnic a byla ohrazována ploty na ochranu úrody proti zvířatům. Svoje ohrady stavěli tam, kde přírodní eroze vytvořila trhliny, neboť bylo těžké vyvrtat kostěnými a kamennými nástroji otvory pro sloupy ve vyprahlé prérijní zemi. Železné lopaty neměli a tak také často používali přírodní bariéry.
V červenci a srpnu a také v říjnu a listopadu, když už byly plody usušeny a uskladněny, vydávali se Pónýjové na planiny na podzimní lov bizonů. Hlavními lovišti byla údolí řeky Republican, Smoky Hill a Arkansas. Zde se bizoni shromažďovali v obrovských stádech. V létě kvůli přítomnosti vody a v zimě kvůli dostatku krmiva - topolové kůry.
Nárok na lovecké území Pónýjů si však dělaly i jiné kmeny, jako např. ze severu a západu Lakotové, Šajeni, Arapahové, Omahové, Kansové a Osedžové pak z východu a jihu. Jak říká John Dunbar, syn misionáře stejného jména, který žil mezi Pónýji v letech 1834 - 1846: "Na celém tom rozlehlém území byli do roku 1830 skutečnými pány jen Pónýjové. A když je ohrožovali nepřátelé, dokázali své území s přehledem ubránit".
Život Pónýjů ovlivňovalo jak zemědělství, tak lov bizonů. Jejich stravu doplňovaly i divoce rostoucí bobule (plodiny). Bizon byl pro ně, ostatně jako u většiny prérijních kmenů, hlavní surovinou pro obchod, ale i základní potravinou a zdrojem pro výrobu oděvů a nástrojů.
Stephen Long odhadoval počet koní Pónýjů v první polovině 19. století na 6 - 8 tisíc kusů. Koně byli všeobecně velkým přínosem pro indiány. Už nemuseli na lov chodit pěšky a i pole mohli mít ve větší vzdálenosti od osad. Už nemuseli lovit jenom tolik, kolik unesli, ale mohli si dělat i zásoby na zimu. Později se pomocí koní přemisťovali na zimoviště, která jim poskytovala dostatkem dřeva, vody i pastvou pro koně.... Do zimovišť odcházeli po listopadovém lovu bizonů a vraceli se až začátkem května, když mohla nová pastva uživit jejich koně. Pastva skončila v polovině léta a tak bylo nutné znovu hledat nové pastviny. Pónýjové vypalovali na jaře a na podzim trávu, aby urychlili růst nové. Ale ani toto opatření nezabezpečilo pastvu na více než několik měsíců.
Na válečné výpravy a za obchodem vyráželi Pónýjové nejvíce v zimě a v létě, když se jednotlivci nebo menší skupinky oddělili po společném lovu na bizony od ostatních a rozutekli se do prérie. Obchodovali nejvíce s Arikary, Mandany a Hidatsy na horní Missouri, se Španěly a Mexičany v Santa Fe a s Francouzi a americkými obchodníky ze St. Louis. Obchod vzkvétal i v osadách Wičitů a jiných kaddoánských indiánů z Texasu a Oklahomy.
Válečné výpravy byly podnikány za účelem získání koní, ale často měly i obchodní charakter. Krádež koní byla společensky vysoce hodnocena. Nejen proto, že hodnota uloupených koní zvětšila bohatství jejich nového majitele, ale byla důkazem odvahy kmene.
Pod vlivem vizí se mohl bojovník Pónýjů stát svatým mužem. Pak se vydal pěšky do vzdálených území, někdy i do Mexika. Na této cestě zpravidla záviselo, jestli se po návratu z muže stala vážená osoba či nikoliv. Jestliže cesta byla úspěšná, byl bojovník velmi vážený a stal se jedním z pohlavárů kmene s mnoha privilegii.
Jednou ze zásadních ideou života Pónýjů bylo dělení se o majetek s druhými. A to jak o osobní, tak i o společný. Tím měla i ta nejchudší rodina kmene zaručeny základní podmínky pro přežití.
Ve 20. letech 19. století byli Pónýjové tak mocným národem, že je vůbec nezajímala stále stoupající moc Angloameričanů na východě a nebáli se ani nájezdů Sújů ze západu.
V roce 1828 Lucien Fontenelle, obchodník z Council Bluffs do Dougherty´ego, že: "žádná síla, který byla vyslána Američany proti Pónýjům jim není schopna nijak uškodit!" Tvrzení bylo však daleko od pravdy. V roce 1830 se snesly tmavé mraky na Pónýje a skončila jejich neporazitelnost. Nenávratně skončil jejich starý způsob života. Léto roku 1831 bylo velkým zvratem v historii tohoto národa. John Dougherty pobýval tenkrát v jejich osadách, když téměř polovina lidu doslova vymřela na černé neštovice. Od náčelníků se dozvěděl, že nikdo mladší 30 let tuto zákeřnou nemoc nepřežil. Tak se zmenšil národ o polovinu lidí (podle Dougherta asi o 12 500 lidí). Šlo hlavně o mládež, a tak bylo těžké znovuobnovit národ zejména schopnými bojovníky, kteří by ubránili bezpečí před nepřáteli a postarali se o obživu.
Poté přišla ještě jedna epidemie černých neštovic v letech 1837-38 a v roce 1849 cholera, která definitivně oslabila sílu pónýjského národa. Počet příslušníků národa klesal až do roku 1920, kdy byl kritický stav. Od roku 1831 až do opuštění Nebrasky v letech 1874-75 žili oslabení Pónýjové v stálých nájezdech ze strany Lakotů. Žádná lovecká výprava pro ně nebyla bezpečná a hynuli i při práci na polích.
První ztráty území utrpěli v roce 1833, kdy předali svoje územní práva Spojeným státům americkým.Bylo to území jižně od řeky Platte. Protože neexistovaly žádné přesné plány indiánských území, tak došlo i k tomu že Kansové prodali vládě USA v roce 1825 i část pónýjského území. Zde se měla vybudovat rezervace pro východní kmeny, které byly vyhnány bílými dobyvateli ze svých území.
Pónýjové pak byli donuceni prodat i území východně od řeky Big Blue v jihovýchodní Nebrasce i v jihovýchodním Kansasu. Po epidemii si už nemohli dovolit bránit tak velké území před stále horšími útoky ze strany tradičních nepřátel jako byli Lakotové i před rozpínavostí USA. Proto prodali území a čekali, že získají spojence v Američanech, kteří jim za území slíbili vojenskou pomoc, dále i pomoc v zemědělství po dobu deseti let, která měla být podporou při změně způsobu života z kočovného na usedlý a zároveň včlenění se do americké společnosti.
Proto Pónýjové přemístili svoje osady z jižního břehu Platte u řeky Loup na planiny, kde ze dne na den vzrůstal počet přistěhovalců.
Roku 1839 se Pónýjové rozdělili na 6 osad; v té době se jejich počet odhadoval na 6,5 tisíce.
Jednu skupinu terorizovali Lakotové a druhou občané USA, kteří zde chodili pro dřevo i na lov zvěře. A tak došlo ve 40. letech k demoralizaci. Když se v roce 1843 zvětšil příliv osadníků do státu Oregon, postupující kolony rabovali právě Pónýjové a naháněli tak strach. A tak byli vzbouřenci přesídleni do bývalého teritoria z roku 1833 na řece Loup.
I Nebraska se rychle zaplňovala novými osadníky a byla zde vybudována železniční trať v údolí Missouri. Postup bílých obchodníků postupoval i přes území Pónýjů. Ti se tak dostávali do nezáviděníhodné situace, kterou ještě ztěžovala cholera. V letech 1851 - 57 Skidi a některé další skupiny žili v polorozbořených osadách ležících u městečka Fremont. Chani pobývali v jiných osadách u potoka Lebky necelé 3 míle na jih od Platte.
Když bylo období hladu a zimy, někteří Pónýjové se sdružovali a loupili osadníkům zásoby a jídlo. To utvrzovalo většinu obyvatel Nebrasky v přesvědčení, že Pónýjové jsou neohrožení vrazi, navíc zdegenerovaní. 25.11.1856 uvedly noviny "Nebraskian" z Omahy článek, který požadoval povolání armády a "oskalpování" tohoto národa. Noviny též uvedly, že vyvraždění tohoto národa je americkou národní povinností.
Tento výrok odpovídal velmi rychle nové politice vládnoucí třídy. 24.9.1857 v Table Rock v Nebrasce postoupili Pónýjové všechnu svoji zem, mimo malého kusu území u řeky Loup v desátém okrese Nance. Za toto okleštění jejich půdy jim bylo slíbeno 40 tisíc dolarů ročně po dobu pěti let a potom navždy 30 tisíc dolarů ročně a k tomu i výše 1% kapitálu až do výše 600 tisíc dolarů. Smlouva počítala i s ochranou Pónýjů, s výstavbou školy a agenturou v Genoe. Měla jim být poskytnuta i pomoc ze strany rolníků a dalších přistěhovalců, kteří měli přeškolit indiány na jiný způsob života.
To vše však stejně nepomohlo vyřešit problém národa Póný a v následujících patnácti letech bílý osadníci zachvátili i jejich malou rezervaci.
A tak se Pónýjové chtíc - nechtíc podrobili odchodu do nové rezervace. Udělali to zejména kvůli ochraně proti Lakotům. Pokusy o založení jejich agentury a misií ztroskotaly právě z důvodu nájezdů Lakotů, kteří je vyhnali odevšud. Byli natolik oslabení, že se na své protivníky mohli jen dívat...
Nakonec tedy skončili v agentuře u Genoa.
Ještě v roce 1860 Pónýje celkem osmkrát atakovali Lakotové. Nakonec poslala vláda ozbrojený oddíl, který by ochránil indiány v jejich rezervaci. Ten však v oblasti nepobyl dlouho a nájezdy pokračovaly. Když Pónýjové odjeli na lov, byly jim vydrancovány osady. Jejich utrpení pak ještě dovršily agenti, kteří rozkrádali materiál určený pro obyvatele rezervace. Ani faráři se svojí duchovní potravou nedokázali vyřešit boj Pónýjů s Lakoty o přežití.
Od samotného počátku byl hlavní úkol úřadů odnaučit Pónýje jejich tradičnímu způsobu života. Zpočátku se to nedařilo zejména proto, že státní úřady nebyly schopny zásobit dostatečně rezervaci a Pónýjové byli nuceni pokračovat v lovu, aby se udrželi při životě. A to byl přece jejich tradiční způsob života. Živili se plodinami, lovem i příděly z agentury. A když přišel čas, kdy se bílý postarali o vyvraždění bizonů a kobylky zničili úrodu, stav Pónýjů byl i přes agenturní příděly ubohý.
Ulehčením pro tento národ byl vstup Lakotů a Šajenů do boje proti USA v roce 1864. Když škodili Pónýjům, nikomu to v podstatě nevadilo. Ale když začali bílí přicházet o svá nabytá území a svoje skalpy, ihned zasáhlo vojsko. A tehdy si vzpomněli běloši i na Pónýje. Stali se jejich stopaři a vyzvědači ve službách armády USA. V jejich čele stát Frank North.
Léta 1864 a 1865 přinesla Pónýjům uvolnění. Nikdo je nenapadal při rolničení ani při lovu.
V roce 1869 se jim jejich duchovní snažil vštípit myšlenku, aby se nechali zabíjet Lakoty a neopláceli zlo zlem. Když prý budou uctiví, šlechetní a přátelští, jiné indiánské kmeny se jim prý odvděčí stejně. Neměl však ani ponětí o smýšlení Indiánů.
Ještě v 70. letech 19. století mohli pak Pónýjové svobodně udržovat svůj způsob zemědělství a pohybovat se po území. Pak se znovu vrátili Lakotové, přišli lovci, kteří vybili stáda bizonů a tradiční způsob života nenávratně skončil. Posledním záblesk jejich tradice byl v srpnu 1873. Tenkrát se vydala velká výprava na lov bizonů v počtu 250 mužů, 100 žen a 50 dětí. Vydali se na západ od řeky Frenchman poblíž Trentonu. Běloši jim sdělovali, že v území jsou Lakotové a i správce železnice John Williamson, který se přidal k výpravě, je přemlouval k návratu do rezervace po jižním břehu řeky Republican. Pónyové jim však nevěřili. Cítili se bezpeční.
5. srpna se rozdělili, aby jednotlivé skupiny hledaly bizony. V tom se objevila skupiny Lakotů. Pónýjové odvedli ženy a děti a koně s nákladem masa do bezpečí a sami vyrazili za nepřítelem. Lakotové patřili ke skupině Rudého oblaka a Skvrnitého ocasu. Byli dobře živení rezervací a na pláň je vyhnala nuda rezervačního života - života bez lovu, zemědělství a boje.
Tehdy se proti nim objevilo 800 Lakotů a krvavé pronásledování trvalo až do doby, kdy se objevila skupiny kavaleristů na břehu řeky Republican. Od té doby se místo honičky nazývá Kaňon Masakry. Tehdy tam padlo a bylo raněno přes 100 Pónýjů, polovinu tvořily ženy a děti. Byla to poslední velká bitva mezi indiánskými národy v Severní Americe. Otřásla národem Pónýjů. Odvrátili se od svých bojovných náčelníků a seskupili lidi, kteří se chtěli přizpůsobit a začít žít na Indiánském Teritoriu. Koncem roku 1875 opustili poslední Pónýjové svoji domovinu v Nebrasce.

Převzato z časopisu Poselství světa v kruhu.