Jižní Šajeni, William Bent
a obchod bizoními kožešinami
1833 - 1849
Peter J. Durkin
William Bent pod vedením svého
staršího bratra Charlese Benta (1799 – 1847) a spolu se společníkem Cerainem
St.Vrainem (1802 – 1870) ze St. Louis založili v roce 1830 společnost Bent,
St. Vrain & Company. Všichni tři byli staří
veteráni v obchodu kožešinami na horní Missouri a nyní se dívali směrem na
jihozápad s cílem najít své štěstí. Na západ přišli zbohatnout a v roce 1833
dokončili rozsáhlou pevnost o rozleze působivých 27000 čtverečních stop
(8229,6 m2) jako čistě obchodní a nikoliv vojenskou záležitost. Každý ze
společníků se specializoval na jinou část obchodních aktivit své
společnosti. Charles se soustředil na rozvoj obchodu v oblasti od tehdejšího
Mexika až po St. Louis, St. Vrain pracoval na obchodech v Taosu a Santa Fe a
konečně William na obchodě s indiány.
„Fort William“, pojmenovaná po
Williamovi Bentovi pro jeho vedoucí úlohu při stavbě této tři roky
vznikající pevnosti, byla strategicky umístěná v jihozápadním Coloradu na
severním břehu horního toku řeky Arkansas nebo chcete-li na řece
Pazourkového hrotu
jak je známá mezi Šajeny. Na Benta naléhal šajenský náčelník Žlutý vlk, aby
pevnost přestěhoval ještě blíže na pláně, ale on se usadil v této centrální
poloze kvůli obchodu bobřími kožešinami z hor, bizoními kožešinami z plání a
obchodu s mexickými državami Taosem a Santa Fe. Bentova pevnost se také
stala klíčovou zastávkou na horské části 900 mil dlouhé, vedlejší trasy
Santa Fe stezky (tzv. stezky obchodníků), která spojovala město St. Louis
s jihozápadem.
Počátkem roku
1830 však obchod bobřími kožešinami začal upadat a obchod s bizoními
kožešinami s kmeny jižních plání se pomalu stával hlavní aktivitou Bentovy
pevnosti. Bizoní kožešiny byly používané při výrobě kočárů a saní a jako
podložky na zem pro narůstající a nepokojnou 12,9 milionů velikou populaci
Spojených států amerických. Oproti tomu, celá indiánská populace Velkých
plání se v roce 1800 odhadovala na 200000 osob. Bent také obchodoval
s indiánskými koňmi a mulami, které pro jejich nadbytek prodával i
přistěhovalcům podél Oregonské stezky. Krom toho sloužila pevnost také jako
centrum pro vykupování amerických a mexických zajatců odvlečených indiány.
Bentova pevnost však nebyla jenom obchodní stanicí, ale také hlavním
skladištěm strategických zásob pro území, které se rozprostíralo od jižního
Wyomingu a Skalnatých hor až po východní Kansas a dále na jih až k Mexiku.
Podle Williamova syna, Georga Benta, byl později nucen díky, mezikmenovým
válkám, založit další dvě filiálky této pevnosti. Jednu na řece Platte pro
obchod se Súji, Arapahy a Šajeny a druhou na řece Canadian pro Kajovy,
Komanče a prérijní Apače.
Kromě těchto
třech hlavních stanic, zakládala společnost čas od času dočasné sklady a
obchodní sruby, na různých místech na planinách (včetně slavného Adobe Walls
v Texasu), ale ty bývaly zpravidla po několika sezónách opuštěny.
Více než 100
různých druhů zboží bývalo nakládáno na vozy či zvířata a dopravováno do
indiánských táborů. Tam bylo vyměněno za bizoní kožešiny. Všecko, včetně
pušek, nábojů, nožů, seker, hrnečků, kotlíků, dek, oblečení, korálků,
hedvábí, tabáku, nití, šídel, jehel a lihovin si našlo cestu do těchto
táborů, což bylo pro obě strany jednou lepší a jednou horší. William svým
indiánským zákazníkům důvěřoval a často jim nechával zboží na dluh. V dubnu
se vrátili nákladní vozy, tažené hovězím dobytkem, převážející prvotřídní
kožešiny, získané na podzim a v zimě, do Independence v Missouri a nazpět
naložené zásobami, šatstvem a ozdobným obchodním zbožím. Tato okružní cesta
trvala šest měsíců.
Škodlivým
zvykem mezi obchodníky byl obchod s whisky. Přestože to vláda USA v roce
1832 zakázala, obchodníci (včetně Bent, St. Vrain & Co.) se podíleli na
obchodu s whisky protože neprodávat alkohol by znamenalo ztrátu
konkurenceschopnosti.
Williamova
nepatrná výhoda v této oblasti byla, že dával alkohol na dluh, ale nevydal
ho dokud nebyly všechny obchody uzavřené. Whisky měla silné účinky a poručík
Kingsbury poznamenal, že Šajeni vymění všechny své koně, deky a vše co
vlastní za alkohol. Avšak indiány často požadované lihoviny mohli způsobit
neschopnými lovu celé vesnice a tím také mohl trpět obchod bizoními
kožešinami.
Až v roce 1872
tlak obchodu s whisky nepříznivě zareagoval na domácí život Šajenů. „Muži
kmene byli znepokojeni stávkou svých žen na protest proti obchodu s plody
jejich společné práce za whisky, přesto jim nezbývaly kožešiny na výměnu za
látky, cukr, kávu a potraviny.“
Později Dr.
John Ewers v Plains Indian History and Culture poznamenal, že:
„Přírůstek nových materiálů od bělošských obchodníků urychlil u indiánů
výrazné změny v mužských a ženských řemeslech… dostupnost nových materiálů
též podpořila rozvoj nových řemesel.“
Kovové kotlíky
nahradili keramiku, kovové hroty šípů nahradili kámen a kost, skleněné
korálky nahradily quill a průmyslové barvy začaly zdobit pláště, týpí a
výrobky ze surové kůže.
Bohužel měl
v sobě obchod kožešinami i zárodky vlastní zkázy, byla to záležitost, která
neměla budoucnost. V úmyslu sklidit okamžité zisky, nabádali bílí obchodníci
indiány aby zabíjeli mnohem více bizonů než potřebovali pro svou vlastní
existenci. Tyto praktiky znamenaly pro indiány sebezáhubu. Tak jak se bizoní
pastviny zužovali, tradičně nepřátelské kmeny kočovných lovců se dostávali
stále blíž k sobě a mezikmenové války se stupňovali. Když pak byli bizoni
vyhubeni, tito indiáni se už nebyli schopní ani uživit.
Na jaře 1837,
William Bent čelil vzrůstající konkurenci a prozíravě se přiženil k Šajenům.
Jeho manželka Soví žena byla dcerou Bílého hromu, vlivného duchovního vůdce
a strážce posvátných šípů. Toto manželství upevňovalo věrnost jeho
zákaznické základny. Mnohé náčelnické dcery se stávaly nevěstami významných
obchodníků. Tato manželství přinášela ochranu jim a její rodině pozornost od
obchodníka, který věřil, že tak odláká své konkurenty od obchodování s tímto
náčelníkem a jeho následovníky.
Tento manželský
svazek přinesl čtyři děti: Mary (1838), Roberta (1840), Georga (1843) a
Júlii (1846). Bohužel Soví žena zemřela při porodu Julie a William
podřídivše se starým šajenským zvykům se oženil s její sestrou Žlutou ženou.
Výsledkem tohoto druhého manželství byl další syn – Charles.
William Bent
byl malé postavy, měl tmavé vlasy, oči i pleť, navíc pokrytou skvrnami. Mezi
Kajovy byl známý jako Křivý nos. Šajeni ho nazývali Malý bílý muž a když
zestárl dali mu jméno Šedá brada. I když byl Bent těsně svázaný s jižními
Šajeny a jejich arapažskými spojenci, patřili mezi jeho zákazníky také
horští Jutové, Kajovové, Komančové a prérijní Apači.
Později,
s úmyslem zabezpečit stabilitu své obchodní říše, Bent hrál často vedoucí
úlohu ve zprostředkování mezikmenových dohod. Zároveň pracoval pro nově
zřízenou agenturu Upper Arkansas (Agentura horního toku Arkansasu) a to jako
indiánský agent. Vydrželo mu to, až do roku 1859. V roce 1849, z důvodů
zmenšování bizoních stád, nedostatku pícnin a palivového dříví, smrti jeho
bratra Charlese, propuknutí epidemie cholery a rozpínavé politice USA,
opustil William Bent pevnost a přestěhoval se 40 mil východně do Big Timbers.
Opuštěná pevnost byla vypálena a to pravděpodobně samotným Bentem, protože
armáda USA, která chtěla pevnost odkoupit, mu nemohla zaplatit požadovanou
cenu. Později pevnost sloužila jako obchodní i dostavníková stanice,
dobytkářská základna i poštovní úřad. Někdy kolem roku 1900 pevnost
prakticky zmizela. Budovu z nepálených cihel odstranili okolní rančeři, nebo
přirozená eroze základů a povodně.
Válečný
konflikt trval na jižních planinách od roku 1849 a absolutně necivilizovaný
byl okamžik 29.listopadu 1864 u Sand Creeku, když bylo 163 mírumilovných
Šajenů (53 mužů a 110 žen a dětí) zmasakrováno sedm set členným
dobrovolnickým oddílem vedeným smutně proslulým kazatelem a plukovníkem
Johnem M. Chivingtonem. Plenění pokračovalo na obou dvou stranách a nakonec
byli indiáni donuceni odejít do rezervací v indiánském teritoriu v Oklahomě
a to co se zdálo být nevyčerpatelnou zásobou bizonů, velice záhy na jižních
planinách zmizelo. William Bent vyprávěl, že: „on sám osobně znal skoro
každého indiána od Skalnatých hor až po usedlosti v Kansasu. On a Kit Carson
měli větší vliv na indiány, než jacíkoliv dva jiní muži té doby.“
Při zpětném
pohledu je správné říci, že Bent jako idealista, dokázal využít příležitosti
a byl odvážný v obchodních podnicích, ale také milosrdný a soucitný v jeho
vztahu k indiánům. Byl, ale slabý na to, aby zastavil síly, které vedly
k úpadku jejich kultury. William Bent byl největší tehdy žijící osobností,
která se mohla pohybovat v různých kulturách, hovořil několika jazyky a
dobře se uměl orientovat ve zmatku aktivní americké, mexické a indiánské
politiky.
William Bent
zemřel na zápal plic 19.května 1869 na svém ranči jako téměř 60-ti letý.
Zanechal po sobě majetek ohodnocený na 150000 – 200000 tehdejších dolarů.
Bentova pevnost dnes
Stará Bentova pevnost se nachází v
jihovýchodním Coloradu, sedm a půl míle východně od místa La Junta. Obnovená
pevnost, oficiálně odevzdaná 25.července 1976 je vystavěná na obrysech
originálu. Zrekonstruovaná za cenu 2300000 dolaru a ležící na osmi set
akrovém pozemku, je pevnost otevřená po celý rok. S personálem 13 osob a s
provozním rozpočtem 700000 dolarů, hostí pevnost každoročně 40000 návštěvníků. Bentovi vzdálení příbuzní
stále žijí v Oklahomě v oblasti míst Clinton,
Geary a Weatheford. Pět vnoučat Lucille Bentová, Bill Bent, Adam Harrison,
Elsie Bushyheadová a Ann Shadlow byli v minulosti pravidelnými návštěvníky
pevnosti.
Její 27 palců tlusté stěny byly znovu postavené za použití více než 160000
nepálených cihel a podepřených stavebním dřívím z osmi set topolů a 64618
metru borovice. Velmi přátelský a informovaný personál ukazuje návštěvníkům
historii prostřednictvím videa a provázení po pevnosti. Jestliže se zajímáte
o národy jihozápadních planin a jejich historii, musíte starou Bentovu
pevnost navštívit.
Před návštěvou si můžete zjistit, jaké tam mají speciální akce a to buď
písemně nebo telefonicky:
Bent's Old Fort National Historic
Site
35110 Hwy. 194 East
La Junta, Co 81050
Tel 719-383-5010
Nebo navštivte webovou stránku
http://www.nsp.go/beol/.
Z Whispering Wind č5/ ročník 30 do
slovenštiny přeložil Timo Jedno pero a do češtiny přepsal Mo?kohtávenótaxe
|