právě se nacházíte v části o Šajenech sekce Kmeny  na webu indiancorral.cz

„Redaktorem této části je Mo?kohtávenotáxehe“

ŠAJENI VERSUS BYZNYS:
Nerovný zápas

Roman Tadič

„Každá generace severních Šajenů
musí mít sílu bojovat o přežití,
jinak náš národ zmizí.
Sladký lék nám říkal,
že nesmíme zapomenout, kdo jsme.
A my nemíníme zapomenout.“

Joe Little Coyote,
bývalý strážce posvátné bizoní čapky

Osud národa Tsitsistas v posledních 150 letech je trvalou válkou s rozpínavostí bílého muže. Ty tam jsou široké pláně Kansasu a žírná údolí Černých hor. Šajenové už nemohou říci: „Táhněte! Tuto zemi nám dali Duchové.“ Bílí lidé zaplnili celý svět a chtějí mít pod kontrolou nejen všechny lidské bytosti, které na něm žijí, ale dokonce i zvířata, rostliny a řeky.
Ve všem prastarém, přirozeném a svobodném cítí Šajeni sílu a ducha. Přicházejí se na taková místa modlit, hledat cestu a očištění, poděkovat za vše dobré Posvátným bytostem. Divočina však mizí. Na vrcholky kopců se vinou zástupy turistů, pláně protínají silnice, lesů ubývá. Lidská těla touží žít v pohodlí. A lidský duch strádá. Mnozí ani nepřipouštějí, že něco takového existuje. Civilizace okusuje divočinu jako nenažrané saranče. Co bude dál? Akulturují se indiáni do umělohmotného světa bílého muže? Nebo se odstěhují na Měsíc, jak žertoval Thomas ve filmu Kouřové signály?
Šajeni se ale nechtějí stěhovat na Měsíc. Duchové jim svěřili do opatrování zemi na Velkých pláních. Šajeni si ji zamilovali. Dala jim vše, co potřebovali k životu. Byla jim dobrou matkou. Její zbytečky dosud drží a nehodlají o ně přijít. Půdu v rezervaci jim vyhrazuje zákon, avšak i o ni musejí bojovat s rančerskými a těžařskými klikami. Na každý kousek divočiny kolem číhají mračna nenasytných sarančat. Připomíná to boj proti větrným mlýnům.

 

William Tallbull (1921–1990), byl jedním ze severošajenských duchovních vůdců a učitelem na Vyšší dvouleté škole náčelníka Tupého nože v rezervačním středisku Lame Deer. Teri McLuhanová zaznamenala v knize The Way of the Earth (New York 1994) jeho slova namířená proti úmyslu vybudovat údolím řeky Tongue River železniční trať.
Toto údolí tvoří východní hranici rezervace severních Šajenů v jihovýchodní Montaně. Údolí má pro Šajeny velký náboženský význam. Šajenský národ je už dlouho považuje za dobré místo pro hledání vizí, obřady spojené s narozením dítěte a pro látkové a tabákové obětiny. Roste zde množství léčivých bylin. Leží zde několik důležitých pohřebišť.
Plánované prodloužení železniční trati podél řeky Tongue River ohrožuje čistý vzduch, čistou vodu a nádherný klid těchto míst. Přináší také hrozbu velkého odlesňování a dolování uhlí v jihovýchodní Montaně. Tato hrozba je nanejvýš reálná, protože severní Šajeni pravděpodobně žijí na největším ložisku uhlí západní polokoule!
Tallbull se stavěl proti těmto snahám, které, jak se obával, znesvětí posvátnou zemi a les. Celý tento podnik ohrožuje živý vztah šajenského národa k lesnatým pahorkům kolem řeky. Ohrožuje obzor, ke kterému upínají severní Šajeni svůj zrak. Pohled na neporušený východní obzor má pro ně obrovský duchovní význam. Tallbull proto naléhal na správu lesů, aby ukázala svou úctu ke stromům, s nimiž „hospodaří,“ a nedovolila vést trať územím pod svou správou.
Hovoří William Tallbull :

Mluvíme o posvátných místech a věcech, které obnovují ducha stejně jako fyzické tělo. Obojí jde ruku v ruce. Mnohokrát jsem hovořil se správou lesů. Zacházejí s druhou složkou naší existence, jež byla pro nás vždy velice důležitá. Mám na mysli duchovní svět. Každý z nás má ducha. Znáte toho svého? Jak dobře ho znáte? Vsadím se, že ho nemůžete znát, když se proti němu stavíte…
Jdou-li indiáni do údolí, jsou s tímto místem duchovně spřízněni, cítí k němu duchovní pouto. Žili na těchto místech, protože s nimi byli duchovně sjednoceni. A tento vztah je velmi silný.
Potýkáme se s tím, s čím se neustále potýkají i jiné kmeny — totiž s územním rozvojem. Rád bych něco řekl k železnici, která je naplánovaná v jihovýchodní Montaně, podél Tongue River. Od rezervace by ji oddělovala pouze řeka. Je těžké vysvětlit, jaký je vztah našeho kmene k oblasti na druhém břehu. Spříznění lidí s tamním rostlinným a živočišným světem se rozvíjelo spoustu let. Nacházejí se tam hroby a místa, kde se konají obřady. Lidé tam dělají věci nabité silou. Archeolog si jde a zaznamenává všechno, co najde v zemi. Odbije pátá, sundá si boty a pověsí je na hřebík. Večer a tma — to je doba, kdy duchovní svět údolí ožívá. Lidé tu mohou mnohé objevit. Spousta duchů nevychází, dokud nezapadne slunce. Pak se údolí probudí k životu.
Podél jedné skalní stěny, zaříznuté do boku hory, vede cesta. Od této skalní stěny kráčel vlk. Nikdo ho neviděl. Jen já. Zajímalo by mě, zda by někdo mé historce, kdybych vám ji vyprávěl, uvěřil.
Nejdřív vás ta místa nezajímají. Pak se zas stávají středem zájmu. Zanášejí se do map. Někteří po nich pátrají a nakonec se tam všichni seběhnou…
Bude Správa lesů naslouchat, až budeme mluvit o našich zájmech? Už se rozhodli. Bude tam železnice.
Jak všichni víme, při zrození času, když vznikala země, mělo to duchovní stejně jako fyzický počátek. Když se objevila zvířata a ve světě rostlin se jim dobře vedlo, měla i ona svůj duchovní počátek. A od té doby existuje velmi silné pouto mezi zvířaty, rostlinami a zemí. My jsme toto příbuzenství zachovávali.
Je obtížné objasnit tento postoj lidem, kteří jen málo rozumějí různým vrstvám našeho bytí. Často se divím, proč se velká náboženství nezajímají o místa naplněná sílou jako jsou posvátné kamenné kolo v Bighornských horách a Bear Butte — abych uvedl některá z nich. Je snad s jejich naukou něco v nepořádku? Vědí ze své Bible, že Mojžíš šel a na hoře obdržel smlouvu. Když tam Mojžíš dorazil, bylo mu řečeno, aby se zul. Ta země byla POSVÁTNÁ.To Bůh učinil zemi posvátnou. Nikoliv správa lesů ani nikdo jiný…
Mnohokrát jsem se snažil mluvit se správou, aby začali alespoň trošku indiánovi rozumět — rozumět alespoň maličko životu rostlin a zvířat. Od těch dob, kdy byli zvířata a rostliny obdařeni duchem, platí, že jakmile jejich fyzický život pomine, odcházejí jejich duchové do kopců a hor. To jsou místa, kam je chodíme usmiřovat, aby pokračovala duchovní harmonie, která vznikla před mnoha lety, před mnoha generacemi.
Ve všech našich kopcích žijí duchové zvířat a rostlin. Duchové vodního národa přebývají ve vodě. Když se nějakého starého člověka zeptáte na Boha, odpoví vám: „Bůh je duch, který je všude.“ Když pohlédnete na kámen, je i tam. Člověk by se měl snažit pochopit, že někteří vezmou kámen, podívají se na něj a skutečně řeknou: „Kameni, jsi nejstarší osobou, kterou znám, ačkoli nemáš oči, nohy a všechno to ostatní…“
Toto jsou věci, ve které věříme. Věříme, že stromy jsou naši příbuzní. Jdeme tedy a obdarujeme je tabákem. Pokaždé, když jdu dolů do toho kraje, zastavím se a obětuji tabák. Vždy to bylo pro můj národ významné místo.
Nevím, co bychom měli udělat, abychom přesvědčili ty, kteří jsou správci těch míst, že i my lidé jsme možná jejich součástí. Kdo by měl být jejich hospodářem? Kdo by měl napravit a usmířit všechny chyby, které udělali lidé — netušící , že tyto chyby dělají? Není třeba, aby byla správa lesů jako indiáni, ale přinejmenším by měla mít úctu ke stromům, s nimiž nakládá…
Nebudu už dál mluvit o té železnici. Brzy se začne stavět. Je těžké změnit myšlení těch, kteří chtějí zpřístupnit kraj kolem Prašné řeky.
Plánuje se 13 obrovských uhelných dolů a tato železnice bude vozit uhlí. Bude tam 10, 15, 20 souprav o stovce vagónů, které budou odvážet uhlí. To všechno ohrozí příbuzenství, které spojuje lidi s kopci na východě. Obzor je jednou z nejdůležitějších věcí v našem životě. Když ráno vstaneme, díváme se tím směrem. Hledíme ke slunci, které nám dává světlo a moudrost. Nebudeme-li už moci spatřit obzor, oslabí nás to. Toto je tedy problém, kterému čelíme.

Věnováno všem, kterým pokrok zničil místa, jež měli rádi.