právě se nacházíte v části o Šajenech sekce Kmeny  na webu indiancorral.cz

„Redaktorem této části je Mo?kohtávenotáxehe“

ŠAJENSKÉ PŘÍBĚHY O HRDINECH

Roman Tadič

 Vyprávění o hrdinech patří do okruhu tradičních a velmi starých šajenských příběhů, které spojuje postava neznámého mladíka nebo chlapce zasahujícího ve prospěch lidí proti nebezpečným obludám, krutým kouzelníkům a jiným nepříznivým vlivům. Šajeni vidí hmotný svět jako projev světa duchovního, jenž zabydlují nejrůznější duchovní bytosti. Tyto bytosti disponují silami a dávají fyzický svět do pohybu. Někdy však určité síly poškozují člověka. V té chvíli přichází šajenský hrdina a použije sílu, kterou má, nebo kterou získal posvátným způsobem od Stvořitele, na ochranu a pomoc lidem. Připomíná, že lidské bytosti nejsou obětí, ani izolovaným ostrovem nebo pánem, ale mají své místo v duchovním světě a podílejí se na silách vesmíru.

Někdy bývá původ hrdiny popisován podrobněji, většinou však chybí. Hrdina se objevuje znenadání, nikdo ho nezná a nemá žádné postavení. Často je to malý, chudý chlapec bez rodiny. Tito dětští hrdinové se většinou jmenují pouze Ma?kō?se či Ma?kō?tse, „maličký,“ nebo také Mo?kẹso?éheso, což Grinnell překládá jako „břicháč.“ (Tomuto výrazu se až nápadně podobá výraz Mo?kẹsa?éheso, bizoní telátko.) Všechna tato jména používali Šajeni pro nejmladší dítě v rodině.

Význačným typem těchto příběhů s dětskými hrdiny jsou variace vyprávění „nalezen v trávě.“ Je společné mnoha algonkinským národům, což svědčí o jeho starobylém původu.

Čtyři následující hrdinské mýty vyprávěli Šajenové kolem roku 1900 G. B. Grinnellovi, který je pro nás uchoval v nádherné knize By Cheyenne Campfires (U šajenských táborových ohňů).

Vyprávění prvního večera:

„Kámen a jeho strýcové“

Kdysi žilo sedm mladých mužů, sedm bratrů, společně se svou sestrou. Bratři lovili bizony. Všichni měli dostatek jídla a byli šťastní. Věděli, že kdesi stojí vesnice, v níž žijí další lidé.

Jednoho dne řekl nejstarší bratr sestře: „Sestřičko, ušij mi mokasíny. Vypravím se podívat po lidech.“

Když sestra dokončila mokasíny, její bratr vyrazil na cestu. Putoval stále dál, až jednou spatřil v dálce osamělé týpí. Přišel blíž a viděl, že příbytek stojí v ohybu řeky, a chce-li se k němu dostat, musí řeku přebrodit. Myslel si, že konečně našel lidi.

Přešel na druhý břeh a chtěl pokračovat dál, aby se porozhlédl po táboře. Z týpí však vyšla pouze stařena a povídá: „Vnuku, kam bys chodil! Pojď dál a najez se. Každý, kdo šel kolem, se zastavil a pojedl se mnou. Lidé táboří dál po proudu řeky.“

Mladík tedy vešel a posadil se. Jakmile dojedl, vstal a chystal se pokračovat v cestě. Stařena ho však nepustila: „Když hosti dojedí, vždycky je požádám, aby mě udeřili do zad. Něco s nimi mám.“ Stařena se před něj postavila a on ji udeřil do zad, jak ho požádala. Úder muže ochromil a ten padl mrtev.

Po mnoha dnech, když se bratr nevracel, obrátila se sestra na nejstaršího ze zbylých bratrů: „Měl bys jít a podívat se po svém bratrovi. Mohlo se mu něco přihodit.“

Mladík vyrazil stejnou cestou a v dálce uviděl stejné týpí. Měl v úmyslu projít kolem, když vyšla stařena a zvala ho dál: „Kam máš namířeno, vnuku? Pojď dál a najez se. Tvůj bratr se tu zastavil, najedl se a odešel.“ Vykládala mu stejné věci jako nejstaršímu bratrovi, a když ji udeřil, padl mrtev stejně jako on.

Když se ani druhý bratr nevracel, řekla sestra nejstaršímu z těch, kteří zůstali: „Nevím, proč se naši bratři nevrátili. Ulovili nejvíc zvěře a my budeme brzy bez masa. Bylo by nejlépe, kdyby ses za nimi vypravil.“ Další bratr se tedy vydal na cestu a přihodilo se mu totéž co dvěma starším.

Potom dívka poslala čtvrtého bratra, ale potkal ho stejný osud. Nikdo z nich se nevrátil. Stařena zahubila jednoho po druhém. Dívku sevřela úzkost.

Nakonec vyslala sedmého z bratrů. Byl nejmladší, ještě chlapec. Když odcházel, pověděla mu sestra: „Jestliže nenajdeš své bratry a nepřivedeš je domů, budeme hladovět.“

Vydal se po stopách bratrů, ale stařena ho připravila o život jako ostatní.

Jejich sestra teď zůstala sama. Neměla co jíst. Neustále plakala a trápila se. Jednoho dne šla na vrcholek vysokého kopce, aby se rozhlédla po kraji, zda nespatří nějakou stopu po svých bratrech. Když stoupala na kopec, zahlédla na zemi „sluneční šíp,“ jiskřící úlomek selenitu. Sebrala jej a vložila do úst, aby se ho dotkla jazykem. V té chvíli dívce vyklouzl z prstů a ona kámen spolkla.

Vyšplhala na vrchol, dlouho se rozhlížela, ale nic nespatřila. Pak si na tom místě lehla na zem a usnula. Nakonec se vrátila domů. Zanedlouho porodila chlapečka. Chlapec rychle vyrostl. Viděl, že dívka často plakávala a trápila se. Jednoho dne matce povídá: „Proč pořád naříkáš a pláčeš?“

Odpověděla mu: „Synáčku, tví strýcové odešli a už se nikdy nevrátili. Proto se neustále trápím.“

Jednoho dne požádal chlapec matku: „Maminko, vyrob mi mokasíny a já půjdu hledat strýce.“

Vybavila ho tedy mokasíny a malým vakem a ukázala mu cestu, po níž se vydali jeho strýcové. Cestoval dlouho, až došel ke stařeninu týpí. Přebrodil říčku a chtěl pokračovat v cestě, když vyšla stařena. Zdálo se, že ho zná. Pravila: „Vnuku, pojď dovnitř a najez se. I tví strýcové se tady zastavili a najedli.“ Vstoupil tedy dovnitř a posadil se. Když dojedl, prohlásil: „Babičko, nemohu s tebou déle zůstat. Pospíchám. Hledám strýce a má matka zůstala sama a nemá co jíst. Musím jít.“

Stařena mu na to řekla: „Vnuku, pořád mě bolí záda, a kdykoli se tu někdo nají, požádám ho, aby mě do nich tloukl.“ Postavila se před něj, chlapec ji udeřil do zad a stařena se skácela mrtvá. Vytáhl ji ven z týpí a spálil její tělo na hranici z nasbíraného dříví. Potom se vrátil do týpí a našel tam mnoho lidských lebek. Přichystal vrbové pruty a postavil potní chýši. Strhl týpí a použil ho na pokrytí potní chýše spolu se stařeninými plášti. Položil všechny lebky dovnitř. Připravil oheň a rozpálil kameny. Vše nachystal a zavřel se do lázně. Polil vodou žhavé kameny a zpíval píseň. Polil kameny podruhé a zpíval další píseň. To opakoval ještě dvakrát. Když lil vodu na kameny počtvrté, slyšel, jak spolu lidé, jimž patřily lebky, rozmlouvají.

Když skončil pocení, odhrnul plášť a vyšel z potní chýše. Všichni ti lidé ho následovali, živí a zdraví. Venku k nim chlapec promluvil: „Přátelé, měl jsem zde strýce — sedm jich bylo. Matka mě poslala, abych je našel, a já bych rád věděl, jestli se tu nalézají.“

Strýcové k němu přistoupili a prozradili, kdo jsou. Radovali se, že ho vidí a cítili náklonnost ke svému malému synovci. Nato jim chlapec navrhl, aby se všichni společně odebrali domů. Vydali se na cestu. Nalezli chlapcovu matku na pokraji vyhladovění. Ale muži opět lovili a brzy byl dostatek jídla.

Chlapci říkali Kámen.

Kámen požádal nejstaršího strýce, aby zhotovil pro něj a pro nejmladšího bratra luk a šípy. Chtěli lovit drobné ptáky a králíky. Strýc jim zbraně vyrobil a oni vycházeli na lov.

Jednoho zimního dne, kdy všude ležel sníh, vyšli Kámen se svým nejmladším strýcem na lov a spatřili dvě osoby, které se klouzaly po svahu kopce. Ty osoby na ně volaly: „Hej přátelé, pojďte se klouzat s námi!“

„Dobrá,“ odpověděl Kámen, „Půjdeme.“ Zamířili k nim. Cizinci jim řekli: „Běžte dopředu.“

„Ne,“ odporoval Kámen, „pojedeme vzadu.“ Cizinci tedy jeli vpředu, Kámen hned za nimi a jeho strýc poslední. Sjeli dolů s kopce, a když byli dole, klouzali dál až ke břehu potoka, kde byl Kámen vržen setrvačností na cizince před sebou, rozmačkal je a zabil.

Vrátili se domů a vyprávěli, co udělali. Strýcové jim vysvětlili, že ti dva cizinci byli dvěma bílými bizony, syny Héstovonēne Hotóá?a (Dvojnásobně zubatého bizona), tajemného bizona s řezáky v dolní i horní čelisti, a že neudělali dobře, protože Dvojnásobně zubatý bizon bude toužit po pomstě.

Jakmile pár Dvojnásobně zubatých bizonů zjistil, že jejich mladí přišli o život, vyrazil za viníky v doprovodu všech ostatních bizonů. Když se přiblížili k týpí, všichni bizoni se zastavili, s výjimkou těch dvou, kteří sestoupili až do tábora. Ale Kámen zdvihl oblázek a vyhodil ho do vzduchu. Když oblázek padal zpět, proměnil se ve vysoké skalisko.

„Teď,“ poradil Kámen matce a strýcům, „vyšplhejte vzhůru.“ Vyšplhali kousek, ale zastavili se na nízké římse, kam na ně mohli bizoni dosáhnout… Jeden z Dvojnásobně zubatých bizonů se postavil na zadní, aby je chytil. Kámen sáhl dolů, popadl bizona za rohy a odhodil ho, jako by nevážil víc než suchý klacík. Bizon sebou udeřil o zem a pak se ještě kus kutálel. Už nevstal. Nyní se k nim řítil i druhý bizon a chlapec ho odhodil a zabil stejně jako prvního.

Potom slezli, žili spokojeně a toulali se prérií.

Vyprávění druhého večera:

„Padající hvězda“

Kdysi, před dávnými časy ležely dvě dívky venku pod noční oblohou a dívaly se na hvězdy. Jedna povídá druhé: „Tamta hvězda je hezká. Líbí se mi.“ Její přítelkyně odpověděla: „Víc se mi líbí támhleta.“ Nakonec jedna z dívek ukázala na neobyčejně jasnou hvězdu a řekla: „Líbí se mi tahle. Je nejhezčí ze všech. Hned bych se za ni vdala.“

Tu noc, když se odebraly do týpí na lůžka, si slíbily, že půjdou druhý den na dřevo. Následujícího rána vyrazily spolu sbírat dřevo. Jak tak šly s nákladem dřeva, viděly na stromě ursona a dívka, která si zvolila nejjasnější hvězdu, se rozhodla: „Vyšplhám nahoru a stáhnu ho.“ Šplhala po stromě k ursonovi, ale stále na něj nemohla dosáhnout. Když natáhla ruku, aby ho chytila za nohu, vždy se o kousek posunul, takže se jí to nikdy nepodařilo. Mezitím se zdálo že strom roste. Děvče, které zůstalo na zemi, volalo na svou přítelkyni: „Udělala bys lépe, kdybys slezla. Ten strom roste.“ „Ne,“ dostalo se jí odpovědi, „už ho skoro mám.“ A dívka pokračovala ve šplhání. Když její přítelkyně viděla, že strom už nemálo povyrostl a dívka v jeho koruně už není téměř vidět, běžela do tábora a řekla to lidem. Spěchali ke stromu, ale dívka zmizela. Úplně se jim ztratila z očí.

A strom rostl a rostl. Nakonec dívka dosáhla Jiné země. Sestoupila z větví stromu a vydala se na cestu. Než se stačila vzdálit, potkala muže středního věku, který ji oslovil a řekl jí, aby šla s ním. Když to říkal, byla dívka tak vyděšená, že začala plakat. „Proč? Co je s tebou?“ tázal se. „Vždyť sis tuto noc přála vzít si mě za muže.“ On byl tou jasnou hvězdou.

Oženil se s dívkou a žili spolu. Pověděl jí, že se může vypravit na jedlé kořeny a hlízy s ostatními ženami, ale vyskytuje se tam určitý druh dětelníku s velkou zelenou lodyhou, který nesmí za žádnou cenu vyrýt. Prohřešila by se proti medicíně. Každý den odcházela dívka na kořeny. Po nějaké době začala uvažovat, proč je proti medicíně vydloubnout jeden z těch zvláštních dětelníků. Usilovně o tom přemýšlela a v hlubinách její mysli se zrodil nápad jeden z nich vyrýt a přijít tomu tajemství na kloub. Hned následujícího dne svůj úmysl uskutečnila. Dostat dětelník ze země trvalo dlouho, a když konečně hlízu vytáhla, zjistila, že po ní zůstala díra skrz zemi, na níž stála. Dívala se dírou dolů a hluboko pod sebou spatřila velký tábor, ze kterého přišla.

Při pohledu dolů zahlédla týpí a lidi pohybující se kolem. Onemocněla touhou vrátit se ke svým a uvažovala, jak by se mohla dostat dolů. Poblíž rostla dlouhá tráva, a když už nějaký čas přemýšlela, jak se dostat pryč, napadlo dívku splést provazec z této trávy. Pustila se do toho a pracovala mnoho dní. Splétala dlouhý, silný provaz. Její manžel se divil, proč tráví tolik času venku a co tam dělá. Jednou se jí zeptal. „No, víš,“ odpověděla, „hodně chodím a jsem potom unavená. Tak se posadím a odpočívám.“ Její muž to nemohl pochopit.

Konečně žena dokončila svůj provaz a spustila ho dolů dírou. Myslela si, že konec dosáhl na zem. Vzala silnou hůl, položila ji přes otvor a provaz na ni uvázala. Začala šplhat dolů. Sestupovala opatrně a trvalo velmi dlouho, než dorazila na konec provazu. Zjistila, že provaz nebyl dost dlouhý a k zemi je ještě daleko. Dlouho se držela provazu a naříkala, ale nakonec se pustila. Spadla a rozbila se na kousky. I když se sama pádem zabila, její nenarozené dítě nezemřelo. Bylo utvořeno z kamene a pád ho nezahubil.

Dítě nalezl vlhovec, který letěl kolem. Slitoval se nad ním a vzal ho do svého hnízda. Vlhovec se o něj staral jako o své mládě, a když byl chlapec dost velký, škrábal se z hnízda spolu s ptáčaty. Ptačí mláďata rostla a také on každým dnem sílil. Po čase se už uměl velice rychle pohybovat. Jakmile ptáčata dostatečně povyrostla, mohla létat v blízkosti hnízda a chlapec s nimi dokázal stejně rychle běhat. Když ptáci ještě více zesílili, mohli letět kamkoli a chlapec je doprovázel. Vyrostl ve velkého hocha.

Pak nastal pro ptáky čas odletět na jih a vlhovec řekl chlapci: „Synku, bylo by lépe, kdyby ses odebral domů. Přichází dlouhé období zlého počasí. Všichni odlétáme na jih.“ Chlapec odpověděl: „Otče, proč mě posíláš domů? Chci jít s vámi.“ „Ne,“ řekl jeho otec, „Bude to velice těžká cesta. Bude lépe, když půjdeš domů. Tví lidé žijí po proudu řeky. Jdi domů k nim.“ „Dobře, otče,“ souhlasil chlapec, „půjdu domů, když mi uděláš luk a šípy.“ Jeho vlhovčí otec tak učinil a na opeření šípů použil svá vlastní pera. Udělal chlapci čtyři šípy a luk. Když byl hotov, ukázal mu, kudy má jít, a chlapec tím směrem vyrazil.

Nějaký čas putoval, a když dorazil do tábora, zamířil k nejbližšímu týpí, kde žila jedna stará žena. Chlapec ji požádal: „Chtěl bych se napít vody.“ Ona však odpověděla: „Vnuku, voda se jen těžko získává. Pouze ten, kdo nejrychleji běhá, ji může mít.“

„Proč je tak těžké získat vodu, babičko?“ tázal se chlapec.

„Proč chodí pro vodu jen mladí muži, nejrychlejší běžci?“ řekla stařenka, „Žije tam děsuplné zvíře — Méhne.[1] Méhne stáhne každého, kdo se k ní přiblíží, sebou.“

Na to chlapec povídá: „Babičko, dej mi vak na vodu a naběračku z rohu. Půjdu pro vodu.“

„Vnuku,“ řekla, „mnoho mladých mužů přišlo o život, když se vypravili pro vodu. Mám strach, že tě ta obluda také zabije.“ Nicméně mu dala všechno, o co žádal, a chlapec se vydal k říčce a začal nabírat vodu. Při tom se rozhlížel po zvířeti.

Když byl vak plný, Méhne vystrčila hlavu nad hladinu. Otevřela obrovská ústa a vsála chlapce spolu s vodou, vakem i naběračkou. Chlapci, který se ocitl uvnitř vodní obludy, však zůstal nůž. V jejím břiše se setkal se všemi lidmi, jež Méhne spolkla před ním. Neotálel, svým nožem vyřízl zvířeti díru v boku a lidé mohli odejít. Potom přinesl vodu své babičce.

„Jak je to možné,“ divila se stařenka. „Kdo vlastně jsi, synku? Kdo jsi?“

„Babičko,“ odpověděl jí, „jsem Padající hvězda. Zabil jsem toho obra, který vás trápil žízní.“ Stařenka vše pověděla jednomu ze starých mužů a ten vyvolával po celém táboře, že Padající hvězda zabil obrovské zvíře, které jim tak dlouho odpíralo vodu.

Po tom co zachránil tábor, řekl babičce: „Babičko, je poblíž ještě nějaká vesnice, kde žijí lidé?“ Stařenka odpověděla: „Ano. Jedna leží po proudu říčky.“ Tak Padající hvězda sebral svůj luk a šípy a opustil tábor.

Nastal podzim. Chlapec putoval a putoval, až v dálce spatřil tábor. Když k němu došel, zamířil k týpí jedné staré ženy. Seděla v týpí sama, se svěšenou hlavou — a v týpí jen jediný klacek na přiložení. Chlapec se jí otázal: „Babičko, je mi velká zima. Proč nemáš větší oheň?“

„Ptáš se proč, vnuku?“ řekla žena, „Nemůžeme sebrat žádné dřevo. V lese žije obrovská sova.[2] Zabíjí lidi, kteří jdou na klestí.“

„Dej mi svůj provaz a sekeru,“ řekl Padající hvězda, „Půjdu a přinesu dřevo.“

„Ach to ne, vnuku, nechoď! Je to velká a hrozná sova. Popadne člověka a nacpe si ho do ucha.“ Bránila mu stařenka.

Padající hvězda popadl provaz a sekeru a vyrazil na dříví. Když sekal v lese dříví, rozhlížel se po sově. Měl už všechno dříví nasekáno a svázáno. Znenadání se objevila obrovská sova, popadla chlapce a nacpala si ho do ucha. Vytáhl luk a střelil jí svůj šíp do mozku. Padla na zem mrtvá.

Chlapec se vysoukal z jejího ucha, vzal dřevo a vracel se do stařenčina týpí. „Teď si, babičko,“ prohlásil, „můžeš udělat pořádný oheň a trochu se ohřát. Zabil jsem toho obra, který vám bránil chodit na dříví.“ Babička o tom pověděla jednomu starému muži a ten volal po celém táboře, že Padající hvězda zabil sovu, která žila v lese.

Po nějakém čase se Padající hvězda zeptal babičky, zda poblíž nestojí nějaký jiný tábor. Odpověděla mu, aby šel dál, že tam žijí další lidé. Chlapec se tedy vydal na cestu. Nastala zima a krajinu pokrýval sníh. Padající hvězda přišel do tábora a zamířil k týpí jedné staré ženy. Posadil se uvnitř, ale stařenka mu nepodala jídlo. Po chvíli jí řekl: „Babičko, mám hlad.“

„Ach synku,“ odpověděla, „nemáme jídlo. Nemůžeme ulovit žádného bizona. Kdykoli se vypravíme na bizony, přiletí velká bílá vrána a odežene je pryč.“

Padající hvězda na to odpověděl: „To je zlé, to je velmi zlé. Půjdu se podívat, co se s tím dá dělat. Vyprav se do tábora a poohlédni se po nějakém starém obnošeném plášti, který je hodně opelichaný. Pověz také starému náčelníkovi, aby vybral dva nejrychlejší běžce z tábora a poslal je za mnou.“

Stařenka odešla shánět plášť. Když jeden takový obstarala, šla do náčelníkova týpí a řekla mu, aby vybral dva muže s nejrychlejšíma nohama v táboře, a až je najde, aby je poslal za Padající hvězdou do jejího týpí. Vzala plášť a vrátila se domů.

Dva rychlí muži přišli za Padající hvězdou a on jim vysvětlil svůj plán. Jakmile se nějaký bizon přiblíží k táboru, měli se vydat na určité místo. Když se bizon rozeběhne, měli se pustit za ním. Vyložil jim také, že bizon nesmí uniknout a musejí ho ulovit, i kdyby běželi sebedál. Až bizona skolí, rozpárají ho a nechají ležet.

Zanedlouho se v blízkosti tábora objevili bizoni. Muži vyrazili a pokoušeli se některého z nich ulovit. Jakmile se dali do pronásledování, nad bizony přelétla bílá vrána a volala: „Už jdou. Jdou po vás. Utíkejte! Utíkejte!“ Bizoni se dali do běhu. Za nimi klusal starý svrabovitý býk s opelichanou srstí, který neudržel krok se stádem. Dva rychlí mladíci býka dohonili a zastřelili. Potom ho rozpárali, nechali na místě a vrátili se do tábora, jak jim řekl Padající hvězda. Když se vraceli, viděli, že mršina je obsypaná nejrůznějšími druhy ptáků, vlky a kojoty. Mezi ptáky byla také bílá vrána. Přeletěla mršinu, slétla a řekla: „To jsem zvědava, jestli to není Padající hvězda.“ Odvažovala se k mršině blíž a blíž a volala na ostatní ptáky: „Nechte mi oči! Nedotýkejte se očí! Ráda bych věděla, jestli je to Padající hvězda.“ Ještě více se přiblížila, a když se chystala klovnout do očí, vyskočil Padající hvězda a chytil ji za nohy. Všichni ptáci ihned odletěli a vlci s kojoty zmizeli za kopcem. Padající hvězda přinesl vránu do týpí své babičky a poslal pro jeden z válečnických spolků a pro náčelníka, aby rozhodli, jak s vránou naložit. Náčelník prohlásil: „Vezmu ji do svého týpí, přivážu v kouřovém otvoru a budu ji tak dlouho udit, až zemře.“ Vzal ji tedy do svého týpí, přivázal ji nad oheň do kouřového otvoru, avšak jednoho dne se vráně podařilo uvolnit a uletěla.

Padající hvězda poslal pár mladíků, aby nasbírali len, a z jeho vláken zkroutil dlouhou nit. Na konci nitě uvázal maličkou smyčku a do ní připevnil pírko. Pustil pírko kouřovým otvorem ven. Řekl lidem, aby sledovali vlákno, a jakmile se zastaví, aby ho rychle přitáhli zpět. Na konci naleznou vránu. Když se vlákno zastavilo, vtáhli ho dovnitř a za chvíli se v kouřovém otvoru třepotala vrána. Lidé ji zabili. Po těchto událostech ulovili mnoho a mnoho bizonů. Lidé pravili: „Teď jsme zachráněni. Budeme mít spoustu jídla.“

Padající hvězda opustil tábor a vydal se na cestu do další vesnice. Když tam vstoupil do týpí jedné staré ženy, řekl: „Babičko, mám hlad. Dal bych si něco k jídlu.“

„Synku,“ řekla, „je to tu zlé. Nemáme co jíst. Když jdeme na lov bizonů, Zimní muž pošle sněhovou bouři a my nic neulovíme.“

Padající hvězda řekl babičce: „Příště, až přijdou bizoni, vyrazíme ty a já a přineseme nějaké maso. Sprav svůj psí smyk.“

Když přišli bizoni, povídá: „Připrav se, půjdeme.“ Vyšli spolu ven a zabili pár bizonů. Byla mezi nimi jedna krásná, tučná kráva a Padající hvězda navrhl: „Pojď sem, babičko, vyvrhneme tuhle.“

Když porcovali kořist, na kopci se objevil Zimní muž s obrovským kyjem v ruce. Zamířil k nim a babička chtěla utéci. Padající hvězda ji však uklidňoval: „Neutíkej, babičko!“ Když to říkal, vyřízl z krávy ledvinu a podal ji babičce. Mezitím se k nim Zimní muž přiblížil a obrátil se na Padající hvězdu: „Proč dáváš ledvinu té staré ženě?“ Zimní muž zvedl nohu a kopl stařenku. Odlétla mu noha. Napřáhl ruku a udeřil ji. Odlétla mu paže. Otevřel ústa, aby na ni promluvil. Odlétla mu hlava a padl k zemi. Padající hvězda s babičkou rychle rozřezali krávu a opustili místo, kde ležel Zimní muž.

Vrátili se s masem do týpí. Konečně měli co jíst, ale Padající hvězda se rozhodl: „Asi se půjdu podívat na Zimního muže.“ „Ne,“ bránila mu babička, „Zle jsi s ním naložil a on tě bude chtít zahubit.“

„Přesto asi půjdu, odpověděl Padající hvězda, „Kde přebývá?“

Babička řekla: „Žije tamtím směrem v příkrém břehu.“

Padající hvězda se tedy vypravil k příkrému břehu a vešel dovnitř. Zimní muž, kterého přinesla a vyléčila jeho žena, se otázal: „Proč jsi sem přišel po tom, jak ses ke mně zachoval?“

„Ptáš se proč, strýčku?“ povídá Padající hvězda, „Jen jsem s tebou chtěl mluvit a vidět tvůj luk.“ Popadl luk, vyrobený z pořádného stromu, ohnul ho a zlomil.

Zimní muž se podivil: „Proč jsi to udělal? Zmiz z mého příbytku! Proč tady pořád jsi, když jsem ti nařídil odejít? Nemáš srdce? Není ti hanba?“

„No,“ řekl Padající hvězda, „chtěl bych se ještě podívat na tvůj kyj.“ Popadl kyj a udeřil zimního muže do hlavy. Zabil ho jeho vlastní zbraní. Potom zabil jeho ženu a děti s výjimkou toho nejmenšího, který se odplazil do trhliny v zemi. Když to vykonal, vrátil se do týpí a pověděl babičce, že zabil Zimního muže a všechny členy jeho rodiny s výjimkou jednoho. Požádal ji: „Řekni každému v táboře, ať připraví horkou vodu a nalije ji do trhliny, aby se dítě Zimního muže opařilo a zemřelo.“ Lidé to dělali dlouho, ale jakmile skončili, kolem trhliny začal opět narůstat led. Kdyby zabili dítě Zimního muže, nebyl by na zemi sníh a led.

Padající hvězda opustil tábor a vydal se znovu na cestu. Bylo teď uprostřed zimy. Dny byly krátké a brzy se stmívalo. Jedné noci přišel k říčce a viděl na ní světlo. Když se ke světlu přiblížil, spatřil muže s náhrdelníkem vyrobeným z lidských uší, které měl navlečeny na řemínku, jak tam stojí a dívá se k táboru. „To je Dvojité oči,“ pomyslel si Padající hvězda. Odplížil se zpět a šel k místu, kde stála skupinka javorů. Vyrůstaly na nich houby a Padající hvězda odřezal ty, které se podobaly lidským uším, navlékl je na řemínek a pověsil kolem krku. Vrátil se a zamířil k Dvojitým očím, který ho uvítal: „Hej příteli, odkud přicházíš? Proč vypadáš tak jako já?“

„Přesně tak,“ odpověděl Padající hvězda, „jsem stejný druh šamana jako ty. Představ si, že tě lidé chtěli zabít. Jak by se jim to vůbec mohlo podařit?“

„Proč ne,“ povídá Dvojité oči, „Kdyby to věděli, chytili by mě, hodili do ohně trochu tuku a chřestili léčitelským chřestidlem. Potom bych zemřel.“ Pak pokračoval: „Chodím po světě, ukusuji lidem uši a dělám si z nich náhrdelník. Je tu jedno týpí, ve kterém jsem ještě nebyl. Až všechno ztichne a lidé usnou, tak tam půjdu.“

Padající hvězda na to řekl: „Jsme podobní. Je také jediný způsob, jak mě zabít. Půjdu do toho týpí, o kterém jsi mluvil,“ pokračoval, „a podívám se, jestli už všichni spí. Pak se vrátím a řeknu ti.“

„Dobrý nápad,“ odpověděl Dvojité oči.

Padající hvězda tedy zamířil k týpí, a když tam byl, zeptal se: „Už jste všichni usnuli?“ Někdo odpověděl: „Ne.“ Padající hvězda řekl: „Blíží se osoba, která ukusuje uši. Musíte všichni předstírat, že spíte, a chrápat. Potom by se vám ho mohlo podařit zabít. Je ale jen jediný způsob, jak ho zahubit. Rozdělejte velký oheň, hoďte do něj trochu tuku a třeste léčitelským chřestidlem. Když to tak uděláte, padne na zem a zemře.“

Lidé v týpí byli rádi, že to vyslechli, a prohlásili, že by mohli udělat, co jim Padající hvězda poradil. Potom se Padající hvězda vrátil k Dvojitým očím a řekl mu: „Všichni už spí a pěkně chrápají. Pojďme. Půjdu první.“

„Ne,“ odporoval Dvojité oči, „já půjdu první.“

„Tak dobrá,“ řekl Padající hvězda. Zamířili k týpí, a když byli blízko, slyšeli, jak všichni chrápají.

Padající hvězda se opět nabídl, že půjde první.

„Ne,“ odmítl Dvojité oči, „já půjdu první.“ Vešli tedy dovnitř. Padající hvězda zavřel vchod a zatarasil ho vlastním tělem. Pak vykřikl: „Už přišel!“ Lidé hbitě vyskočili z lůžek a rozdělali velký oheň. Dvojité oči se snažil nějak dostat ven, ale Padající hvězda zavalil vchod jako skála. Lidé hodili do ohně tuk, zatřásli léčitelským chřestidlem a Dvojité oči padl mrtev k zemi. Hned ráno lidé vyhodili Dvojité oči ven. Obyvatelé tábora, kterým chyběly uši, k němu přicházeli a brali si své uši zpět. Padající hvězda postavil velkou potní chýši a řekl postiženým lidem, aby do ní vstoupili a podstoupili obřad pocení. Poradil jim, aby si při tom přidržovali ukousnuté uši u hlavy, na místech, kam patří. Lidé to tak udělali, a když vyšli ven, byly jejich uši na svých místech.

Mezitím se Padající hvězda vyptával na další tábor, kde ho potřebují, kde prý pro něj vztyčili týpí a kde čeká děvče, s nímž se má oženit. Říkal, že tito lidé jsou na tom hůř než ostatní. Žije tam totiž jedna stařena, která bere lidem skalpy. Když na to místo Padající hvězda dorazil, našel všechno tak, jak to popsal. Stálo tam jeho týpí a čekalo na něj děvče, které si měl vzít. Všem lidem chyběly skalpy a chodili s ovázanými hlavami.

Stařena ho slyšela přicházet a vyšla ven, aby si ho prohlédla. Povídá: „Co se děje, vnuku? Slyším, že jsi přišel a musím se na tebe podívat. Potřebuji dva skalpy na svůj plášť.“

„Ano, babičko,“ odvětil Padající hvězda, „slyšel jsem, že potřebuješ skalpy, a proto jsem přišel.“ Dívka která na něj čekala, ještě o svůj skalp nepřišla. Pyšnila se velmi dlouhými vlasy stejně jako Padající hvězda. Zakrátko se dostavil do stařenina týpí i se svou ženou. Nechtěla s ním jít, protože se bála, ale Padající hvězda ji utěšil a přesvědčil, aby ho doprovázela. Vždyť už dávno své týpí neopustila ze strachu před stařenou.

Když vešli, stařena zajásala: „Jsem ráda, že vás vidím. Máte nádherné vlasy.“

„Ano,“ opáčil Padající hvězda, „to je pravý důvod, proč jsme tady. Slyšeli jsme, že potřebuješ pěkné skalpy.“ Řekl své ženě, aby se posadila na opačné straně týpí, než seděla stařena, a pokračoval: „Dovolím ti, aby sis vzala moje vlasy jako první.“ Stařena si připravila nůž a vykročila k Padající hvězdě, aby mu odřízla vlasy. Jakmile se přiblížila, udeřil ji, a protože byl stvořen z kamene, srazil ji k zemi a zabil hned prvním úderem.

Když lidé slyšeli, že Padající hvězda zahubil stařenu, spěchali do jejího týpí. Jakmile zjistili, že je opravdu po smrti, rozhlíželi se po týpí. Každý poznal svůj vlastní skalp mezi těmi, které tu visely. Nastal čas, aby Padající hvězda postavil velkou potní chýši. Řekl lidem, aby do ní vstoupili, vykonali obřad, a zatímco se budou potit, aby si přidržovali své skalpy na hlavách. Lidé to tak udělali, a když vyšli ven, jejich temena byla v nejlepším pořádku.

Padající hvězda se oženil s dívkou, která na něj čekala, a s těmito lidmi už zůstal.

Vyprávění třetího večera:

„Červení orli“

Kdysi stála jedna velká šajenská vesnice — opravdu velmi rozlehlá. Mladý muž z této vesnice, syn náčelníka, vystoupil na vrchol vysokého kopce a vyhloubil tam jámu, aby mohl chytat orly. Když ji dokončil, jednoho dne brzo ráno do ní vlezl a lapil ten den několik orlů. Potom spatřil čtyři orly, kteří přeletěli nad jámou. Kdykoli vzhlédl, pokaždé nad ním ti čtyři orli přelétali. Se svými červenými pery vypadali nádherně. Jednou, když nad ním přelétali, zavolali dolů, že je nikdy nedokáže chytit, dokud nepoloží jako návnadu tělo svého otce. Když nadešel nový den, vrátil se mladý muž do vesnice. Přišel domů a odmítal mluvit a jíst.

Příštího dne za úsvitu se vrátil do jámy. Červení orli opět přiletěli. Byli to velmi krásní ptáci. Zopakovali mládencovi, že je nechytí, dokud nepoužije tělo svého otce jako návnadu. Večer se vrátil domů a bylo mu velice smutno, protože toužil lapit červené orly. Nejedl a nepromluvil ani slovo. Celkem čtyřikrát vlezl do jámy a pokaždé nad ním kroužili červení orli a volali, aby použil tělo svého otce jako návnadu — jedině tak je chytí. Nakonec se pátý den zeptal otec svého syna, co se mu přihodilo, že nemluví a nejí. Starý náčelník pravil: „Myslím, že orli ti museli něco říci. Ať tě požádali o cokoli, udělej to.“ Když k němu otec takto promlouval, mladík se přiznal: „Dobrá, povím ti to.“ A vyprávěl mu o čtyřech červených orlech a o tom, co na něj volali. Starý náčelník přikývl, že to bylo dobré a že by měl udělat, co mu orlové radí. Když náčelník prohlásil, že by měl udělat, co nařídili ti čtyři orlové, začal mladý muž jíst.

Otec mu nakázal, aby hned ráno odešel do jámy. Sám celou noc v obavách probděl, protože se měl stát návnadou pro orly. Brzy ráno vystoupili společně na kopec. Když byli nahoře, povídá otec: „Dej se do práce a zabij mě zrovna tak, jako bych byl zvíře. Nerozpakuj se.“ Mladík tedy zastřelil svého otce. Odvlekl ho na místo, kde měl ležet jako návnada, a rozčtvrtil ho. Potom vlezl do jámy. Otec ležel jako návnada nad ním. Chvíli čekal. Pak uslyšel vysoko nad sebou hluk. Byli to slétající orlové. Obrátil hlavu vzhůru a spatřil čtyři červené orly, jak letí společně dolů. Snesli se k zemi. Dva popadli paže a dva nohy mladíkova otce, a než se mohl jednoho z nich zmocnit, vznesli se orlové i s tělem do vzduchu. Když to mladík viděl, vyskočil z jámy a začal naříkat pro svého otce. Dokud nezmizeli z dohledu, mohli lidé ve vesnici spatřit čtyři orly odnášející starcovo tělo.

Mladík se vrátil do vesnice s nářkem a celý tábor začal truchlit pro svého náčelníka. Nikdo nejedl, všichni naříkali.

Druhý den ráno si venku hrál malý chlapec. Lovil ptáky. Byl to chudý sirotek, který žil s babičkou. Když se chlapec večer vrátil, povídá: „Babičko, kvůli čemu všichni pláčou?“ Protože byl neznalý, odpověděla mu: „Ty nevíš proč? Našeho velikého náčelníka odnesli orlové.“ Chlapec se divil: „A je to možné? Orlové ho odnesli?“ Potom babičku poslal, aby oznámila lidem, že se za náčelníkem vydá.

Stařenka navštívila náčelníkova syna a řekla mu: „Můj vnuk, Mo?kẹso?éheso, si možná vymýšlí, ale chce se vydat za náčelníkem, kterého odnesli čtyři červení orli.“

Mladík, jenž zabil svého otce, řekl: „Je to pravda, stařenko?“ Stará žena odpověděla: „Přesně tohle říkal. Proč za ním nezajdeš a nepromluvíš s ním sám?“ Mladík souhlasil. Vstal a šel do týpí, ve kterém chlapec žil. Vzal ho na klín a otázal se, zda si opravdu přeje vypravit se za jeho otcem. Mo?kẹso?éheso na to: „Ano, je to tak.“ Mladý muž pravil: „Jestli svedeš to, co říkáš, že svedeš, mám velice pohlednou sestru a dám ti ji za ženu.“ Mo?kẹso?éheso odpověděl: „První věc, kterou musíme ráno udělat, je vyjít na kopec, kde je jáma. Potřebuji čtyři osrdečníkové vaky[3] naplněné vzduchem. Ke každému je třeba přivázat prachové pírko.“ Pověděl babičce, aby jim rozdrtila trochu masa na cestu. Upletl pak koš z vrbových prutů podobný těm, které se používají na smycích k bezpečné přepravě dětí. Do čtyř rohů koše přivázal vzduchové vaky z osrdečníků. Všechno vynesli k jámě. Doprovázelo je mnoho lidí. Položili koš přesně na to místo, kde předtím ležela návnada. Mo?kẹso?éheso vlezl do koše a mladík, který zabil svého otce, s ním. Potom řekl Mo?kẹso?éheso lidem, kteří se na to dívali: „Pojďte! Uchopte koš a učiňte pohyb, jako byste ho zvedali. To udělejte čtyřikrát. Počtvrté koš opravdu zvedněte a vyhoďte vzhůru. Do pěti dnů jsme s náčelníkem zpátky.“ Lidé obstoupili koš. Každý, kdo mohl, koš uchopil. Čtyřikrát ho nadzvedli a počtvrté vyhodili do vzduchu.

Koš pomalu stoupal, kolébal se ze strany na stranu, jako to dělají orlové. Všichni lidé ho provázeli očima, dokud jim nezmizel úplně z dohledu.

Když se koš dostal velmi vysoko, cítil Mo?kẹso?éheso s náčelníkovým synem, že do něčeho naráží. Vzhlédli a viděli, že se dotýkají oblohy. Zela v ní díra. Možná ji způsobil koš svým nárazem. Mo?kẹso?éheso rozhodl: „Teď by bylo lepší vystoupit, jít po svých a koš tu nechat.“ Vylezli tedy z koše a vyrazili pěšky po nebeské planině.

Celý den se drželi cesty a večer dorazili do velké vesnice. Mo?kẹso?éheso řekl svému příteli, aby tady počkal. Opustil ho a zamířil k táboru. Zkraje stálo maličké staré týpí. Vešel dovnitř a našel tam sedět stařenku. Povídá: „Babičko, dal bych si něco k jídlu,“ a ještě se zeptal, co je nového. Odpověděla: „Proč se ptáš? Neslyšel jsi o tom, že sem přiletěli čtyři červení orli s nějakým náčelníkem, kterého odnesli? Šli zrovna okolo.“ Když dojedl, řekl Mo?kẹso?éheso: „Dobře. Myslím, že si půjdu hrát ven.“ Vrátil se ke svému druhovi s čerstvými novinkami.

Celý příští den zase putovali, až dorazili do dalšího tábora. Potkalo je totéž co v prvním.

Když se dostali do třetího tábora, Mo?kẹso?éheso se od stařenky dověděl, že čtyři červení orli prošli kolem jejího týpí a nesli náčelníka, který prý nebyl mrtvý. Zjistil však také, že následující den se na něm orli chystají hodovat.

Když přišli do čtvrté vesnice, Mo?kẹso?éheso odešel do stařenina týpí a hovořil s ní. Tahle stařenka řekla: „Vidíš to veliké týpí před námi, směrem ke středu tábora? To je týpí starého Červeného orla a tuto noc bude hodovat na náčelníkovi. Čtyři červení orlové jsou jeho čtyři synové.“ Stará žena mu také prozradila, že zazpívají čtyři písně a popáté budou zpívat, jak uvaří náčelníka ve velkém kotli, aby mohl starý Červený orel hodovat. Mo?kẹso?éheso se vrátil ke svému příteli a navrhl: „Přesuňme se do tamtoho týpí a podívejme se, co dělají.“ Když se tam dostali, zjistili, že zpívání ještě nezačalo. Nahlédli dovnitř a spatřili tam sedět mnoho lidí, kteří byli orly. V zadní části týpí seděl starý Červený orel. Byl tak starý, že mu skoro všechna pera vypadala. Rozhlédli se kolem a viděli šajenského náčelníka, jak přikládá na oheň a ohřívá vodu v kotli. Uvnitř už bylo dost horko. Mo?kẹso?éheso řekl svému druhovi: „Pojď. Ještě chvíli potrvá, než bude vše připraveno. Obejděme ostatní týpí a zatarasme vchody.“ Obcházeli kolem a před každý vchod položili nějakou překážku, aby obyvatelé nemohli tak rychle ven. Když starý náčelník vyšel ven pro další dřevo na oheň, Mo?kẹso?éheso ho oslovil a prozradil mu, že jsou tady k jeho záchraně. Potom Mo?kẹso?éheso se svým druhem odešli do středu tábora a připravili si tři kyje s tvrdými suky. Zanedlouho zaslechli zpěv. Když lidé zpívali čtvrtou píseň, Mo?kẹso?éheso s přítelem vtrhli do velkého týpí.

Třetí kyj podali náčelníkovi a společně zabili čtyři syny Červeného orla a všechny uvnitř. Orlí lidé byli tak zaskočení, že nestačili nic podniknout. Mo?kẹso?éheso s náčelníkovým synem popadli Červeného orla a hodili ho do kotle. Mo?kẹso?éheso se potom obrátil na přítele: „Podívej. Chtěl jsi ty čtyři orly. Teď si vezmi jejich pera.“ Obešli také ostatní týpí a zabili všechny orly. Vraceli se zásobeni jejich ocasními pery. Putovali k místu, kde zanechali koš. Prolezli dírou v obloze a nalezli v koši vetknutý jalovcový kmínek. Mo?kẹso?éheso vypustil vzduch z osrdečníkových vaků a přivázal je na jalovec. Vybídl otce se synem, aby vylezli na jalovec a připevnili k němu svazky orlích per. Potom se už snášeli k zemi a posadili se přímo do orlí pasti.

Nastal právě pátý den a všichni lidé na ně čekali. Když Mo?kẹso?éheso dorazil zpátky na zem, lidé roztáhli bizoní plášť a snesli ho na něm dolů s kopce. Už měli pro něj postaveno týpí a nesli ho na plášti dovnitř. Oženil se s náčelníkovou dcerou a od té doby nikdy nezvedl misku s vodou, aby se napil. Vždy mu ji držela u rtů nějaká žena.

Vyprávění čtvrtého večera:

„Nalezený v trávě“

Jednoho dne, když si hrál Mo?kẹso?éheso s ostatními kluky, řekl jim: „Podívejte se, přátelé, uděláme obruč a dáme si pak závod.“ Zhotovil tedy jednu, ale ostatní prohlásili: „Je ještě dobré počasí. Nepůjde to.“ Obruč se totiž může dokutálet daleko, jenom když fouká vítr. Chlapci se mezi sebou bavili a říkali: „Nevíme, jak ji přimějeme, aby se rozeběhla.“

Mo?kẹso?éheso držel obruč v ruce a vybízel kamarády: „Kdo z vás ji chytí první?“ Nebyl vítr, a tak někdo řekl. „Já ji chytím.“ Potom Mo?kẹso?éheso udělal čtyři pohyby, kterými naznačil hod. Hodil obruč a pobídl kamaráda. „Teď ji chyť!“ Jakmile obruč opustila Mo?kẹso?éhesovu ruku, přišel slabý závan větru. První chlapec obruč zanedlouho dohonil a přinesl ji Mo?kẹso?éhesovi. Ten hodil obruč podruhé stejným způsobem. Kutálela se tentokrát o něco dál, ale i druhý hoch ji přinesl zpět. Mo?kẹso?éheso vzal obruč do ruky potřetí. Běžela o kus dál než předešlá. Třetí chlapec ji chytil a přinesl zpět se slovy. „Ta obruč uhání pěkně rychle. Nemůžu popadnout dech.“

Než vyhodil obruč počtvrté, prohlásil Mo?kẹso?éheso. „Tentokrát za ní poběžím sám.“ Prozradil chlapcům: „Najdu jiné místo k životu. Tady jsem chudý a nemám matku, která by se o mě starala. Dlouho mě neuvidíte.“ Zatímco mluvil, vítr zesílil. Vyhodil obruč a běžel za ní. Držel se v její blízkosti. Obruč se kutálela velmi daleko, běžela pořád dál až na vysoký hřeben. Všichni se za Mo?kẹso?éhesem dívali, ale on se nevrátil. Už ho víc nespatřili.

Obruč ho dovedla do velké vesnice. Týpí stála v kruhu. Obruč se položila u jednoho z nejmenších příbytků. Mo?kẹso?éheso byl utrmácený, a tak si na tom místě lehl do vysoké trávy. Z malého týpí vyšel stařeček se stařenkou nařezat trochu trávy. Začali pracovat blízko Mo?kẹso?éhese. Mo?kẹso?éheso zavolal na stařenku. „Babičko, ať mě netrefíš!“ Stařenka ho vzala do rukou se slovy: „Jejda, mohla jsem ti něco udělat, vnoučku!“ Mo?kẹso?éheso se zajímal: „Co je u vás nového, babičko?“ a ona odpověděla: „Je to zlé. Všichni hladovějí. Ve vesnici není nic k jídlu.“ Mo?kẹso?éheso prohlásil: „Půjdu s tebou do tvého týpí.“ Stařenčino týpí bylo malé a staré. Skoro se rozpadalo.

Když vzala Mo?kẹso?éhese do týpí, omlouvala se stařenka: „Nevím, co bych ti dala k jídlu. Nic pro tebe nemám.“ Mo?kẹso?éheso si věděl rady: „Dej kotlík na oheň a uvař mi nějaké rozemleté kořeny.“ Stařenka zavěsila kotlík nad plameny a bědovala: „Nevím, z čeho tu kaši udělám.“ Ani to Mo?kẹso?éhese nevyvedlo z míry: „Nevadí, tohle bude dobré.“ Vzal hrst popela a nasypal ho do kotlíku. „Teď to uvař,“ povídá. Když stařenka začala míchat, viděla, že kaše začíná houstnout. Hotové jídlo rozdělila do tří dřevěných misek a všichni se nacpali k prasknutí. Po jídle se Mo?kẹso?éheso znovu zeptal, co je ve vesnici ještě nového.

Stařenka mu na to odpověděla: „Dobře, řeknu ti to. Náčelník má pohlednou mladou dceru. Je posedlý touhou po opravdové červené lišce[4] a vyhlašuje, že ten, kdo mu dokáže jednu chytit, získá jeho dceru za manželku.“ Mo?kẹso?éheso na to povídá: „Jestli je to, babičko, pravda, pak myslím, že jsem tím, kdo ji chytí. Připravím jednu nebo dvě padací pasti.“ Stařenka však pochybovala: „Nevěřím, že se ti ji podaří chytit. Všichni to už zkoušeli.“ Ale Mo?kẹso?éheso si stál za svým: „Co na tom. Zkusím to svoje štěstí.“

Ostatní mladíci měli své pasti roztroušeny všude kolem tábora. Také Mo?kẹso?éheso připravil nedaleko svou past. Jeden z mladých mužů mu řekl: „Co děláš? Ty červenou lišku chytit nedokážeš.“

V tomto táboře žil i Vé?ho?e.[5] Řekl Mo?kẹso?éhesovi: „Jsi moc ošklivý na to, abys chytil červenou lišku.“ Mo?kẹso?éheso měl ale jako návnadu pěkný kousek tučného masa a brzy ráno, když šel obhlédnout své pasti, našel v jedné z nich červenou lišku. Přinesl ji do vesnice a všichni se seběhli podívat. Vé?ho?e se jen ušklíbl: „Ejá, chytil jsem ji já a Mo?kẹso?éheso ji vzal z jedné mé pasti.“ Náčelník zvolal: „Věřím, že tuto lišku chytil Vé?ho?e. Stejně bych nechtěl Mo?kẹso?éhese za zetě. Jsi tak ošklivý.“ Obrátil se ke svým bojovníkům: „Jděte a vezměte tu lišku Mo?kẹso?éhesovi.“ Část z nich si šla pro lišku. Mo?kẹso?éheso vytrhl pár chlupů z liščí kožešiny a schoval si je. Odevzdal lišku bojovníkům a náčelník ji pověsil jako znamení na vrchol svého týpí. Brzy poté, co lišku zavěsili na tyč týpí, její srst zbělela a už to nebyla červená liška. Když se Mo?kẹso?éheso podíval pod svůj plášť, kde ukrýval liščí srst, našel tam další kožešinu červené lišky.

Mo?kẹso?éheso požádal stařečka, aby mu vyrobil luk a šípy: „V táboře není co jíst. Chci něco ulovit.“ Dědeček se divil, co si Mo?kẹso?éheso s lukem a šípy počne, ale ten opakoval svou prosbu: „Jdi a vyrob je. Uvidíš.“ Stařík tedy zhotovil luk a šípy. Mo?kẹso?éheso si přál, aby dva z šípů nabarvil černě. Když zbraně dostal, požádal babičku, aby mu udělala hóhtséme, kolo ke hře s oštěpem a obručí. Stařenka si však nevěděla rady: „Nemám žádnou syrovou kůži, kterou bych mohla použít.“ Mo?kẹso?éhese to nezaskočilo: „Obejdi týpí a uvidíš, jestli něco nenajdeš.“ Stařenka vyšla ven a našla, co potřebovala. Když se vrátila, řekla Mo?kẹso?éhesovi: „Našla jsem kůži. Co mám teď udělat?“

„Neboj se a pusť se do toho,“ odpověděl Mo?kẹso?éheso, „Rozřezej kůži na pruhy a vyrob kolo.“ Stařenka začala a brzy měla obruč vypletenou. Potom ji Mo?kẹso?éheso požádal, aby dala obruč dědečkovi. Prohlédl si luk, jestli je dobře udělaný a silný.

Ti tři byli v týpí sami. Nikdo další nevěděl, co se v něm děje. Mo?kẹso?éheso řekl: „Jste s babičkou staří, a kdybych udělal velkého bizona, nemohli byste ho rozžvýkat. Byl by na vás moc tuhý.“ Potom se obrátil k dědečkovi: „Rozkutálej obruč. Udělej ten pohyb čtyřikrát. Až napočtvrté obruč vypustíš, řekni: „Vnuku, tady přichází dvouletá jalovice.“ Stařeček učinil, co mu Mo?kẹso?éheso poradil. Mo?kẹso?éheso kutálející se obruč prostřelil, ta se proměnila v dvouletou jalovici a klesla v týpí na zem. Mo?kẹso?éheso pravil užaslým stařečkům: „Pusťte se teď do práce a rozřežte ji.“ Vyšel z týpí, kde blízko dveří ležela hromada popela. Vykopl popel do vzduchu a najednou začala sněhová bouře. Udělal to proto, aby se nikdo nedověděl o bizonovi v jejich týpí. Rozřezali jalovici a týpí zaplnily pruhy sušícího se masa. Nikdo venku o tom neměl ani tušení. Čtyři dny hustě sněžilo.

Náčelníkova dcera přišla na návštěvu, a tak Mo?kẹso?éheso musel nějak ukázat svou sílu. Když vešla, spatřila malé týpí naplněné masem. Mo?kẹso?éheso se obrátil ke stařence: „Babičko, dej jí všechno, co bude chtít sníst.“ Plivl směrem k ohni a z jeho úst vypadla vzácná mušle od Velkých jezer. Zvedla ji a měla z ní velkou radost. „Mo?kẹso?éhesi, plivni ještě jednou,“ prosila. Udělal to a na světě byla další lastura. Mo?kẹso?éheso byl tak ošklivý, nikoho proto nenapadlo, že by dokázal takové věci. Pokračoval v plivání, dokud neměla plnou hrst škeblí. Slíbila, že je bude nosit v uších. Připevnila si je, a když znovu pohlédla na chlapce, seděl před ní hezký mladík. Sklopila oči, a než je znovu zvedla, Mo?kẹso?éheso se změnil a byl velmi ošklivý.

Mo?kẹso?éheso řekl babičce, aby dala dívce nějaké maso pro lidi, protože ji měl rád. Požádal potom stařenku, aby se vypravila do týpí, kde dívka žije, a vzala sebou kousek bizoního tuku. Babička se bránila: „Hó, jsem tak stará, ošklivá a chudá. Vyhodí mě ven.“ Ale Mo?kẹso?éheso ji uklidňoval: „Jen klidně běž. Až půjdeš z náčelníkova týpí, upusť ždibec tuku. Uvidí to a řeknou, že ti něco upadlo. Potom jim musíš prozradit, že je to tuk, který Mo?kẹso?éheso používá k mazání tváře a očí.“

Stařenka šla do náčelníkova týpí, jak ji požádal. Když upustila tuk, všichni vykřikli: „Dej mi ho. Můžu si ho vzít?“

Jakmile se stařenka vrátila do týpí, Mo?kẹso?éheso znovu spřádal plány: „Teď jim vezmi nějaké bizoní maso a taky červenou lišku a odevzdej ji náčelníkovi.“ Hned nato vzala stařenka na záda maso a navrch kožešinu červené lišky, aby ji každý viděl. Zamířila do náčelníkova týpí. Vešla s nákladem dovnitř a prohlásila: „Můj vnuk vám posílá tohle. Chtěl by se oženit s vaší dcerou.“ Když se vrátila, řekla Mo?kẹso?éhesovi, že všechno proběhlo dobře.

Postavili pro něj týpí, a když přišla noc, Mo?kẹso?éheso prohlásil: „Teď půjdu a vezmu si, co mi patří.“ Vydal se do svého nového týpí. Vstoupil a viděl, že dívka je uvnitř a sedí na lůžku. Stal se z něj hezký muž a ona v něm poznala mladíka, kterého už jednou spatřila.

Mo?kẹso?éheso jí pověděl: „Jdi a řekni otci, aby přišel do tohoto týpí.“ Když se objevil tchán, požádal ho, aby vyšel ven a rozhlásil po celé vesnici, že Mo?kẹso?éheso půjde hledat jídlo.

Jakmile se rozbřesklo, vyrazil Mo?kẹso?éheso hledat bizony za vysoký kopec. S výjimkou několika ostrůvků už všude roztál sníh. Dal se do práce a sesbíral pořádnou hromadu suchého bizoního trusu. Potom dva kusy vzal a položil je do určité vzdálenosti od hromady.

Vrátil se domů a řekl ženě: „Jdi a pověz otci, že za kopcem je velké stádo.“ Mo?kẹso?éhesův tchán vyvolával po táboře, že se za kopcem objevilo velké stádo bizonů. Vé?ho?e se vychloubal: „Vylezl jsem na kopec a ty bizony viděl. Ten kluk je spatřil až po mně.“

Všichni vyrazili za bizony. Když lidé opustili tábor, přišla chvíle pro Mo?kẹso?éhese a jeho ženu. Mo?kẹso?éheso prohlásil: „Lidé si se všemi těmi bizony poradí. My půjdeme tudy.“ Vybídl ženu, aby ho následovala. Mířili k místu, kde položil dva koláče bizoního trusu. Našli tam dvě tučné bizoní krávy. Skolili je a žena je začala stahovat. Vé?ho?e ulovil pouze starého bizoního býka, protože se mu zdál velký. Všichni ostatní získali výborné maso. Mo?kẹso?éheso a jeho žena se vrátili do tábora mezi posledními. Oba měli na hlavě připevněnu kůži červeného ptáka[6] a vypadali velmi krásně.

Vé?ho?e šel za Mo?kẹso?éhesem a říkal, že chce být jeho přítelem. Mo?kẹso?éheso odpověděl, že by ho to potěšilo. Vé?ho?e pokračoval: „Chci přijít se svou ženou do vašeho týpí.“ Mo?kẹso?éheso na to: „Dobře, jen přijďte a budeme žít v jednom týpí.“ Vé?ho?e a jeho žena šli tedy s Mo?kẹso?éhesem a upravili si své lůžko na protější straně týpí.

Jedné noci Mo?kẹso?éheso řekl: „Půjdu se podívat na dědečka s babičkou. Nedělejte si starosti a nebojte se, kdybych se vrátil až pozdě v noci.“ Když se vracel, jeho kroky vydávaly silný hluk a záblesky jisker ozařovaly celé okolí. Když se ukládal ke spaní, mohli spatřit roje jisker sršící kolem Mo?kẹso?éhese.

Příštího jitra se Mo?kẹso?éheso rozhodl: „Půjdu se zase podívat po bizonech.“ Vé?ho?e se připojil: „Jdu také.“ A vyrazil napřed. Šel daleko. Mo?kẹso?éheso vyšel brzy po něm. Sesbíral bizoní trus jako prve, vrátil se do týpí a řekl ženě, aby oznámila otci, že poblíž místa posledního úspěšného lovu se objevilo další bizoní stádo. Náčelník opět vyvolával po táboře, že je tu velké stádo, aby se všichni připravili a vyrazili za bizony. Lidé se do jednoho vydali za stádem a Mo?kẹso?éheso se svou ženou zamířili na totéž místo jako předtím. Když vyrazili, přivázal na svou hlavu a hlavu své ženy červeného ptáka. Mezitím Vé?ho?e, který se už vrátil, chytil dva datly, přivázal je sobě a své ženě na hlavu, jak to udělal Mo?kẹso?éheso s červenými ptáky, a pak si pospíšili za ostatními. Mo?kẹso?éheso s manželkou se vrátili zásobení masem. Červení ptáci ožili a poletovali kolem jejich hlav. Vé?ho?eovi datlové ožili také a začali klovat jeho ženu do temene, až jí rozcupovali skalp na kousky.

Tu noc Vé?ho?e prohlásil: „Odejdu a netropte poplach, kdybych se vrátil pozdě.“ To ráno, kdy byl Mo?kẹso?éheso celou noc pryč, viděl Vé?ho?e stopy bizoních býků, které mířily k týpí. Když se vracel, přivázal si k rukám a nohám bizoní kopyta, aby po něm zůstaly stejné stopy. Rozházel všude kolem žhavé uhlíky, aby létaly jiskry, až přes ně půjde a lehne si do nich na svém lůžku. Myslel si, že je stejně dobrý jako Mo?kẹso?éheso, ale hezky se popálil.

Za nějaký čas Mo?kẹso?éheso oznámil, že se vrátí, odkud přišel. Prozradil také, že by mu lidé měli říkat Nalezený v trávě.