Šajenské sňatky v 19.
století
Šajeni považovali uzavírání sňatku
za závažnou věc. Vše s ním spojené se řídilo zvyklostmi, jejichž porušení
mohlo být potrestáno. Šajenské manželství bylo smluvním ujednáním se všemi
závazky, které z toho vyplývaly. Ke sňatku došlo buď dohodou podle daných
zvyků nebo byl výsledkem společného útěku milenců. Platnosti však sňatek
nabyl až výměnou darů.
Přijetí prvního daru (u indiánů planin zpravidla koně) dívčinou rodinou
znamená důvěru. Tento dar posílá nápadníkova rodina jeho vyvolené
prostřednictvím zprostředkovatelky. Na přijetí nebo odmítnutí se čekalo do
západu slunce. Známost trvala již čtyři nebo pět let, takže lidé předem
věděli, jak se rodina rozhodne. Formálně nemělo děvče žádný hlas, ale
záleželo na rodině, do jaké míry bude respektovat její přání. Pokud ještě
žil v týpí dívčin bratr,1
byl první autoritou. Někdy o sňatku rozhodl on, jindy rodiče sami nebo po
poradě s bratranci. Vliv rodičů a nejstaršího bratra závisel na poměrech v
rodině a na osobnosti jednotlivých členů. Slovo nejstaršího bratra vždy
alespoň formálně ctili. I když se nejstarší bratr děvčete často radil s
ostatními, zdá se, že spoléhal především na vlastní vůli.
Když Šajeni žili v legendární Ledové zemi, bývalo odmítnutí nápadníka
snadnou cestou ke sváru a mstě. Všichni bojeschopní muži v rodině museli být
tedy v odmítnutí zajedno. Proto správná šajenská etiketa vyžaduje, aby člen
rodiny, kterého se to týká, vyřešil věc děvčete. Dívka potom, jestliže se
svatbou souhlasili, vložila zále-žitost zcela do jeho rukou a celá rodina
stála za ním.
Šajeni považovali za samozřejmé, že se dívka rozhodnutí podrobí.
Neudělala-li to, mohl ji potrestat nejen bratr, ale i odmítnutý "manžel".
Nápadníkův dar koně, byl-li jednou přijat, totiž znamenal závazek pro toho,
kdo dívku provdává, a znamenal i práva pro dárce. Vztahy mezi pyšnými
šajenskými muži byly někdy tak napjaté, že tsihi'nihit mohl být dohnán
odmítnutím své sestry k protestní sebevraždě. Autoritu nejstaršího bratra
nešlo proto brát na lehkou váhu.
Výměna darů také stvrzovala příbuzenství. Rozdělování darů budoucího manžela
se účastnili všichni, kdo byli považováni za dívčinu přízeň - strýcové,
tety, prarodiče, bratranci i sestřenice. Když rodina dary přijala, mužští
příbuzní byli pozváni nejstarším bratrem, aby si přišli rozebrat dary. Každý
si vzal takový, který byl v souladu s jeho možnostmi a ochotou oplatit darem
stejné nebo vyšší hodnoty, jak se slušelo. Následujícího dne nebo v
nejbližší době oblékli nevěstu do nejlepších šatů a posadili ji na
nejlepšího koně. K její výbavě přibalili dary na oplátku. Vybraná žena,
která nebyla s dívkou spřízněna, ji odvezla do manželova týpí.
Stávalo se, že cesta mladého muže ke sňatku s milovanou dívkou nebyla
hladká. Potom záleželo na schop-nostech zprostředkovatelek. Tato žena
(obvykle to nebyla příbuzná) používala jemné diplomatické prostředky, které
měly podnítit "veřejné mínění", aby podpořilo jejich věc. Je to pěkně
popsáno ve vyprávění ženy jménem Bizoní tele o tom, jak Kouzelný pták získal
ženu.
…Kouzelný pták se chtěl stát
manželem2
dívky, která se jmenovala Kráčející bizon. Už se nepamatuji, které dvě ženy
poslal první, ale ty koně přivedly několikrát zpět. Nakonec přišli za mnou
(je to chlapcova rodina, ne chla-pec, kdo toto všechno zprostředkovává).
Odmítla jsem, protože jsem se obávala, že ani já neuspěji. Neměla jsem
strach, že by o mně lidé špatně mluvili, ale cítila bych se špatně kvůli
Kouzelnému ptákovi.
Má dcera a její muž přišli a divili se. Nechali to tak, ale věděli, že to
budou oni, kdo půjde s dary. Toho dne bylo bouřlivé a větrné počasí, ale oni
jeli patnáct nebo dvacet mil do týpí Kráčejícího bizona. Vzali dva "závodní"
koně, který Kouzelný pták posílal darem. Lidé Kráčejícího bizona měli proti
sňatku námitky, protože Kouzelný pták byl neduživý. Když má dcera a zeť
přijeli, uvázali koně a vešli do týpí. Dcera řekla svému manželovi, Bílé
špíně, aby šel promluvit s otcem dívky, zatímco ona vešla a ohřála se (zdá
se, že žena, dokonce i když pouze po-máhala mužovi, měla rozhodující slovo
při takovýchto podnicích).
Takto mluvila k matce: "Kouzelný pták jel okolo a snažil se získat lidi,
kteří by sem přivedli koně. Požádal mou matku. My jsme tento úkol vzali za
ni. Skoro na kolenou nás prosil, abychom to pro něj udělali. Neodmítejte
nás! Řekněte ano!"
Matka se rozplakala. Dívka neměla žádného bratra, který by rozhodl.
Ale otec řekl: "Promluvím s dcerou, abych zjistil její vůli. Nechci ji do
ničeho nutit." Jmenoval se Panter.
"Dcerko," řekl, "co si o tom myslíš? Tito lidé sem přišli za tak chladného
dne. Chceš si vzít Kouzelného ptáka?"
"Otče," odpověděla dívka skromně, "nechám to na tobě. Cokoli řekneš."
Seděla tam jedna stařenka jménem Dvojče. "Na jednu věc se podívejte!,"
zvolala. "Tyto dvě děti jsou dětmi náčelníka. Nejsou zvykli na odmítnutí.
Cokoli řeknou, měli by jste udělat.
3
Panter souhlasil: "Vám dvěma řeknu ano. Můžete jít domů s mým slovem!" To je
potěšilo, protože byli jedi-nými ze všech, co přišli, kteří to vyřídili tak
rychle.
Bylo už řečeno, že přijetí
nabídnutých darů dívčinými opatrovníky zavazuje. Jdoucí poslední vyprávěl,
že Jedná jako muž dal koně rodičům dívky Přináší něco. Rodiče koně přijali,
ale ona k němu odmítla jít. Uřízl jí tedy cop. Rodiče děvčete proti tomu
nemohli protestovat.
Útěk nebo únos dívky mládencem, kterého milovala, znemožnil obvyklou výměnu
darů před svatbou. Šajeni pak dbali na to, aby stvrzení sňatku výměnou darů
proběhlo co nejdříve. Někdy šajenská dívka utekla "z týpí", aby se vyhnula
manželství s nápadníkem, kterému dávali přednost její bratři a rodiče.
Takovou neúctu k bratrské autoritě nebrali Šajeni na lehkou váhu. Únos mohli
považovat za útok proti celé dívčině rodině. Není pravda, že uprchlý pár
pronásledoval otec nebo bratr, jak píše G.B.Grinnell. Ani tvrzení, že při
tomto účtování přišel nejeden muž o život není opodstatněné.
4
Vysoké čelo, který pro dr. Grinnella po mnoho let tlumočil, to velmi
znepokojilo a od celé věci se distancoval s tím, že mu nic takového
netlumočil:
"Skutečností je, že mladý muž by nikdy nepátral po své sestře. Nějaká žena
nebo otec dívky to udělat mohou, ale nikdy bratr. Vím to. Jedna z mých
sestřenic kdysi utekla. Teta za mnou přišla a požádala mě, zda bych šel
sestřenici hledat. Já tenkrát mohl pouze odpovědět, že ne. Přátelé by se mi
smáli!"
Rodina uprchlíky pronásledovala. Po třech nebo čtyřech dnech se objevil
"vyzvědač". Bývala to nějaká starší žena, která přišla zjistit náladu v
rodině - především co si o tom myslí dívčina matka. Pokud nebyl matce únos
zcela proti mysli, pozvala ženu dál. Bylo-li vše v pořádku, přivedli dívku
na koni, darovaném mladíkovými pří-buznými. Doprovázela jí další zvířata
naložená dary. Rodiče je sledovali a když se skupina přiblížila, vyšli ven,
vzali uzdu jejího koně a odvedli jí k sobě. To byl akt smíření. Někdy také
dívku sundali z koně a odnesli ji do tábora na rozprostřené pokrývce.
· Úryvek z českého překladu knihy
The Cheyenne Way, Conflicts and Case Law in Primitive Jurisprudence
autorů K. N.Llewellyna a E. Adamsona Hoebela (Oklahoma University Press,
Norman 1941). Přeložil Roman Tadič.
1
Šajensky tsihi'nihit; doslova "ten, který je mým nejstarším bratrem".
2 Šajensky tsihihamit; "ten, který je mým
manželem".
3 Autoři nemají žádnou představu o takovém
poměru k dětem náčelníků. Styl výšivek odráží vývoj Bizoního telete k jinak
neznámému postavení "náčelníkovy ženy," s nímž byl spojen ctnostný život a
zvláštní zasvěcovací obřad.
4 Grinnell zde nejspíše zaměnil předsvatební
únos s únosem vdané ženy. Je možné, že protestní sebevražda dívčina
nejstaršího bratra se stala tvrzením o zabitých mužích.
|