ČERNONOŽCI - minulost a přítomnost

Ivan Vydra Ikamiíi Pon-noo-ka

Úvod

Kdo se alespoň trochu zajímá o přítomnost a budoucnost indiánských kmenů na severoamerickém kontinentu, jistě mi dá za pravdu, že stav v této oblasti není vůbec ideální. Zprávy, které občas dorazí prostřednictvím médií i k nám do České republiky, zpravidla vidí či chtějí vidět situaci beznadějně. Mám ve svém archivu řadu výstřižků z různých amerických novin, kde je indiánská realita popisována většinou v duchu nadpisu „Shadows of the Nation“ chcete-li v češtině „Stíny národa“. Články zpravidla kritizují současný životní styl indiánských komunit, především v souvislosti s alkoholem, drogami a spotřebním životem.

Podíváme-li se na tento problém alespoň v kostce z druhé strany, adaptabilita původních Američanů, které doslova zdecimovala bílá rasa a jejíž zástupci chtěli za 50 let z kočovných lovců bizonů „udělat“ nebo „vychovat“ vzorné občany uměle vytvořeného amerického státu, je velmi nízká. Jiný pohled na svět, uvědomění si, že Indián - člověk (je nedílnou součástí přírody a okolí), pohanská víra, staletí udržované tradice prakticky beze změn, obřady, jazyky - to vše bylo násilně Indiánům odebráno. Kdo se vzpouzel, postupně zemřel pod násilnou vlnou bílých. Velký problém byl jistě i v tom, že na americkém kontinentu bylo velmi nízké osídlení - stovky národů s odlišnými jazyky i zvyky, jiné kultury.

 Ale proč o tom píši. Při svých cestách mezi Indiány v letech 1995, 1997 a konečně i v roce 1999, jsem se setkal s řadou zajímavých lidí, kteří situaci nevidí tak černě. V rezervačních školách se vyučují mateřské jazyky, učí se indiánská historie, pro zájemce jsou určeny zajímavé programy. Indiánští učitelé říkají, že mají vskutku dobré podmínky - internet, kazety s výukou tanců, písní, střelby z luků atd. atd. Pochopitelně, že problémem stále zůstává přesvědčit mladé zástupce národů o tom, že cesta (zejména duchovní a hodnotová), po které šly generace jejich pradědů, dědů i otců je správná.

Je těžké vysvětlit (a vžijme se do té situace sami), že je lepší živit se jakoukoli prací než využívat konta, kde se měsíčně objeví cifra v dolarech jako podpora, odškodnění za zabrané území či kmenem pronajatá území např. ropným společnostem. Je to těžké.

Přesto existuje řada těch, kteří pracují, pracují pro národ. Jsou potomky slavných válečníků, šamanů a svatých mužů i nejmenovaných lovců, kteří byli hrdí na to, kdo jsou. Jsou mezi nimi učitelé, jsou mezi nimi umělci či prostě lidé, kteří chtějí vědět, kdo byli jejich předkové a uctívají duchovní i materiální hodnoty, které vytvořili a hlavně snaží se udržet tradice, jazyk a obřady, bez kterých by národ nebyl národem... a tvoří novodobou historii těchto mnohými "odepsaných" národů.

 Stejně tomu je i mezi Černonožci v Montaně. K tomuto článku jsem použil jak vlastních zkušeností nabytých přímo v Montaně, tak i několika článků z USA.

ZASTÁVKA PRVNÍ

Mustangové pomáhají Indiánům vrátit se zpět do historie, na kterou jsou hrdí

Browning, Montana - Dávno před tím,, než černé mraky spadnou dolů ze Skalistých hor do údolí, koně vědí, že bouře je nablízku. Hřebec potřásá hřívou a bije kopytem do trávy a pak se náhle dává do trysku. Kobyly a hříbata se k němu přidávají a brzy se tucet mustangů rozběhne po prérii, jejich nohy se míhají, prach se víří...

Toto je původní pýcha západních Plání - španělští mustangové, přímí potomci indiánských koní, na kterých Indiáni s úspěchem obkličovali vojenské síly.

Dnes je to však vzácná podívaná. Když byl Západ dobyt a obsazen bělochy, mustangové zmizeli. Stejně jako Indiáni, kteří seděli na jejich hřbetech, byli také pobiti ve válkách a zbytek zašel zanedbáním v dobách „míru“.

Nyní se však mustangové vrátili na území Indiánů, byli přivedeni domů - do černonožské rezervace. Byli sem Indiány přivedeni, aby oživili kus historie a sami si ani neuvědomovali, co ožije v nich samých.

Každoročně projede centrem černonožské rezervace městečkem Browning kolem dvou miliónů turistů, kteří převážně směřují do národního parku Glacier. Většina z nich zde ani nezastaví, aby u Indiánů natankovala benzín. Řada bílých k nim dodnes jeví jakýsi odpor, i když by k tomu mělo být spíše naopak.

Pro náhodného návštěvníka se může zdát Browning skličujícím a nebezpečným, nudným městem v rezervaci, trpící chudobou. Je tu málo pracovních míst a spousta chlastu, který se zde, ostatně jako v jiných rezervacích, nesmí prodávat, ale je zde. Karavany, obytné přívěsy, chatrče a domy různých stylů spíše dřevěné, podél prašných ulic nová i zdemolovaná auta v obrovském počtu rezivějí.

Avšak existuje ještě druhý Browning, skryté místo, které šeptá duchem slavnější minulosti. V Browningu je celý blok školských zařízení - od jeslí až po Blackfeet Community College, jazyková škola, banky, protidrogová léčebna..... několik antiků a pochopitelně Hall of Bronze žijící sochařské legendy a přítele Indiánů Boba Scrivera. V černonožské režii je také Muzeum of the Plains Indians, ležící těsně vedle Scriverovy dílny s muzeem.

Jedete-li do Glacieru (od Great Falls), neunikne vašemu pohledu na levé straně prodejna malbami zdobených týpí s ubytováním. Po levé straně asi po třech mílích musíte nutně míjet i Lodge Pole Gallery Durrella Normana. Durrell slyší ty duchy dávné či nedávné historie černonožského národa Jižních Pieganů.

Durrell se zde narodil před 59 lety, odešel odtud ve dvanácti letech, kdy si jeho otec našel práci v Seattlu. Desítky let dráždily jeho mysl vzpomínky - vůně šalvěje za letního deště, staří Indiáni s krásnými tvářemi, kteří vyprávěli svoje příběhy, jakoby z jiného světa... V roce 1991 prodal všechen svůj majetek v Seattlu a odešel domů - na pláň u Browningu. Zde si postavil svůj srubový dům...

Tina Normannová také slyší ty duchy... Je jí 36 let, narodila se a vyrostla v Seattlu, ale nikdy se tam necítila příliš dobře. Bylo tam mnoho lidí, vzduch byl zamořený, hnusný. V roce 1994 navštívila svého otce v Browningu. Měla v plánu zde strávit jen dva týdny a už nikdy neodjela... Zůstala.

Bob Black Bull (Černý Býk) také naslouchá těm duchům. Je mu padesát let a je jediným Indiánem v rezervaci s přízvukem běžným v Rhode Islandu. Přijel sem autobusem v roce 1971, když hledal svoje místo v tomto zmateném světě. Když uviděl hory, tyčící se do výše z Plání, jejich zasněžené vrcholky, řekl si : „To je moje místo! Tady budu doma!“

Všechny tři spojuje jedno - slyší a vidí více - jsou umělci. Žijí v Durrellově domě na úpatí Glacieru. Dům však bylo nutno časem přistavit, neboť zde vznikla tzv. Lodge Pole Gallery. Je doslova přeplněna předměty indiánského umění a řemesel. Umělci vytvářejí obrazy, sochy, výrobky zdobené korálky, čelenky či kopí.

Pokoušejí se doslova z minulosti „vyždímat“ to, co je užitečné a krásné i pro dnešek. Bylo to právě umění které je zcela přirozeně přivedlo až sem k mustangům. Vždyť staré obrazy z 19. století ukazují Indiány Plání jako výtečné jezdce, kteří jezdí na koních, kteří nebyli tak velcí a svalnatí. Odkud ty koně přišli? Ukázalo se, že odpověď je jasná - Španělsko...

Ačkoliv Severní Amerika je územím, kde se koně nejdříve objevili, zmizeli z tohoto světadílu téměř před 10.000 lety a vrátili se tam teprve v roce 1519, Kdy Fernando Cortéz přistál v Mexiku s 10 hřebci, pěti kobylami a jedním hříbětem.

Další Španělé s větším počtem španělských koní následovali. Ti koně měli v Evropě dobrou pověst kvůli jejich vytrvalosti. Do roku 1600 se španělští koně rozšířili po Novém Mexiku a postupně i směrem na sever. Někteří koně uprchli do volné přírody a vznikla tak stáda divokých koní. Kůň se stal výhodným obchodním artiklem a Indiáni je používali ke svým nájezdům.

Vyvinul se tak zvláštní druh amerického koně - statného, šlachovitého a přizpůsobeného tvrdému způsobu života na pouštích a pláních.

Černonožci patřili k posledním kmenům, kteří poznali koně. Bylo to teprve kolem roku 1750. Velmi brzy se však stali výbornými jezdci. Používali koně při lovu bizonů s mnohem větším úspěchem, než měli kdy v minulosti, kdy lovili zvířata pěšky.

Člen kmene, který vlastnil mnoho koní, byl bohatý  a většinou i mimořádně statečný, protože běžný působ, jak si opatřit koně, spočíval v přepadení stáda, které patřilo jinému kmeni.

Ale dny slávy byly sečteny, jak pro Indiány, tak i pro jejich koně. Během indiánských válek na konci 19. století byly tisíce Indiánů i koní pobity.

Když se Indiáni pod nátlakem bílých vzdali a přestěhovali se do rezervací s těžkým srdcem opustili i mustangy a časem je vyměnili za práci v zemědělství, kterou jim běloši vnutili.

Divoká stáda mustangů pak měla různý osud. Rančeři někdy zastřelili hřebce stáda a ten byl nahrazen koněm jiné rasy (domácí rasy), aby se ukázalo, jaké vlastnosti budou mít hříbata.

Od roku 1971 jsou zbývající mustangové na Západě, jichž zůstalo kolem 40 tisíc chráněni zákonem federální vlády.

Když pojedete někdy kolem Browningu, nezapomeňte přibrzdit a podívat se alespoň z dálky na mustangy Durrella Normana. Je to vskutku krásná podívaná: žlutavá pláň s temně modrým jezerem, za náímž je tábor několika týpí... a mustangové, za nimiž se vypínají skalnaté vrcholy Glacieru...

Když pak budete mít štěstí, setkáte se přímo s Durrellem Normanem či Curly Bearem Wagnerem, s Indiány Little Plume nebo Bobem Grey Bullem.... Uvidíte, že žijí ještě lidé, kteří jsou hrdí na svůj národ, na jeho historii i odkaz do budoucnosti...

ZASTÁVKA DRUHÁ

Muzeum Indiánů Plání - Browning - živá galerie minulosti i současnosti

„Na umění Jižních Pieganů, jednoho z kmenů z  konfederace národa Černonožců, musíme pohlížet jako na způsob života a ne jako na zábavu,“ říká Leon Rattler nad otevřeným katalogem vydaným k jeho nejnovější výstavě obrazů. Návštěvník národního parku Glacier má každoročně možnost pozorovat tento „způsob života“ pozorovat v řadě muzeí, galerií i obchodů ve východní části tohoto parku.

Pokud chceme alespoň zčásti proniknout do současného indiánského pohledu na svět a konfrontovat jej se starou materiální kulturou Černonožců, musíme začít v Browningu v Muzeu Indiánů Plání. Hned u vchodu narazíme na dřevěné plastiky - dřevořezby od Jižního Piegana - sochaře Johna Clarka, které zde byly instalovány již v roce 1941, v roce, kdy bylo muzeum otevřeno. Dále následuje hala se vzory z indiánských parfleší, a stěny další místnosti představují fresky Viktora Pepiona, které symbolizují čtyři fáze lovu bizonů. Když se podíváte zblízka na toto dílo, spatříte obraz hor, které obklopují celou rezervaci pod Glacierem. Kurátorka muzea paní Loretta Pepionová k tomu říká že: „umělec se snažil vystihnout zmenšování černonožského území v období vzniku rezervací.“

Ačkoliv je v samotném muzeu zastoupeno materiální umění všech kmenů z Plání, přece jen exponáty kmenů konfederace Černonožců mají zde, na půdě kmene Jižních Pieganů, mimořádný význam. Patří k nim např. charakteristické čelenky, typické štíty i bubny. Řada exponátů je pak důkazem vlivu obchodníků Společnosti Hudsonova zálivu na různé způsoby zdobení či doplňků na oděvech a dalších výrobcích (korálky, mosazné doplňky, látky, zrcátka...).

V muzeu vypomáhá i jeden z mladší generace černonožských umělců David Dragon Fly (Vážka), který je malířem, grafikem (lepty a suché jehly) i sochařem. Za svoje grafiky již získal mnohá uznání a dá se říci, že se stává stále známějším po celých Spojených státech. Svoje grafiky zpravidla tiskne v sepiově hnědých odstínech, které dílům dávají dojem pravosti a tradicionalismu.

Paní kurátorka říká, že galerii soudobého umění obměňují a zůstávají zde pouze nejúspěšnější díla. K těm dalším známým umělcům patří např. Rattler, Neil Parson, Jenny La Pier, King Kuka a Rich Vlčí ocas.

ZASTAVENÍ TŘETÍ

Browning live...

Browning je jen pomyslným hlavním městem národa Jižních Pieganů. Žije zde kolem 80 - 90 % indiánského obyvatelstva. Řada Indiánů však žije rozptýleně po celém území rezervace, kde mají své sruby, svůj dobytek, svá stáda koní až po soukromá vrakoviště aut. Typická indiánská "bouda" má na blízku i obrovský satelitní disk, cisternu na kapalný plyn (topení) a řadu pojízdných i nepojízdných aut. Ti pozornější uvidí v blízkosti i proutěnou kostru na potní lázeň, někdy přikrytou koberci, hadry a dalším materiálem, v blízkosti některých stavení máte šanci shlédnout i posvátné arény pro Tanec Slunce. Ten probíhá pravidelně každý rok v jiné lokalitě, aréna zůstává a Indiáni sem pak přicházejí sbírat energii i řadu let po konání tohoto nejposvátnějšího obřadu. U některých domů můžete zahlédnout i tyče pro stavbu týpí...

Navíc celá černonožská rezervace na severozápadě Montany je doslova poseta posvátnými místy, či místy o kterých čteme v knihách od McClintocka, Scrivera, Schultze atd. Při trochu štěstí se dostanete i na místa, která jsou známá z Curtisových fotografií či narazíte na Starou Severní Stezku...

Převzato z Poselství světa v kruhu