Indiáni, nazývaní často největší lehkou kavalerií v historii, užívali svých koní jak k válce tak k lovu. Protože koně často konali nebezpečnou práci pokrývali je indiáni různými symboly podle povahy této práce.
Věřilo se, že válečné symboly řídí osud indiánského válečného koně, proto indián zdobil svého koně symboly zaručujícími jeho ochranu, eliminujícími potíže které ležely vpředu. Takovými, které mluvily o jeho odvážném srdci a symboly, které vyprávěly o jeho sympatiích k válečníkovi.
Zde jsou některé symboly které indiáni užívali pro válku
 |
kruh kolem koňských očí zlepšuje vidění,kolem nozder cítění |
 |
řada šípů – počet vítězství |
 |
symboly hromu na předních nohách pro potěchu válečných duchů |
 |
hroty šípů na všech čtyřech kopytech zaručují koni rychlost a mrštnost |
 |
ohnivý šíp působící nepřátelům potíže a naopak přidávající sílu bojovníkovi |
 |
pravá a levá ruka obtištěná na zvířecí hrudi ukazuje, že majitel udeřil nepřítele |
 |
pozdrav kamenům je prosba, aby se na nepřátele sneslo krupobití |
 |
kříž značící že kůň a jezdec unikli léčce |
 |
stopy lákají koně a ukazují počet uloupených koní |
Jizvy z boje, které kůň utržil (vždy malované červeně) a otisky ruky (levá ruka byla na pravém boku) byli nejvyšším vyznamenáním. Otisk ruky byl vždy vyhrazen výlučně pro koně, který přinesl svého pána zpět domů z nebezpečné výpravy nezraněného. Tak jak se připravoval pro boj indiánský válečník, tak připravoval i svého koně a k jeho ozdobení používal svých insignií. Namalované symboly znázorňovaly zabité nepřátele a ukořistěné poníky. Na uzdu připevnil medicínový váček, do hřívy a ocasu vpletl pera. Muž, který se chystal k obzvláště nebezpečné výpravě, použil otisky rukou obráceně. To byl nejvíce ceněný symbol, který válečník mohl použít. Apačové a Komanči znají legendu o tomto otisku. Vyprávějí o zuřivém boji, ve kterém byl jistý válečník smrtelně raněn. Před smrtí ještě stihl poplácat svého koně na pravou plec, kde tak zanechal krvavý otisk ruky. Když se jeho kůň vrátil do tábora sám, všichni lidé si mohli přečíst zprávu o válečníkově smrti. Důležité bylo také svázat koni ocas a zabránit tak nepřátelům ho zadržet a srazit jezdce. Také hříva se splétala, aby se do ní bojovník uhýbající šípům nezapletl.
Indiánský lovecký kůň získal svou rychlost a energii nezbytnou pro lov bizonů po španělských předcích. Musel jet tryskem vedle nepředvídatelně se chovajícího bizona do té doby, než jezdec střelil šíp do zvířecího boku. Vrozená odvaha zděděná ze španělského chovu pomáhala těmto koním oddělovat umírající bizony ze stáda a zabránit tak, aby je ostatní pošlapali. Indiánský lovec si velmi cenil dobrého bizoního koně, protože věděl, že panikařící kůň může znamenat jeho smrt.
 |
slunce štěstí, nejdůležitější symbol, prosba o dobré počasí. Indiáni totiž nikdy nelovili za deště, připadalo jim to nefér vůči Velkému tajemství i vůči samotnému bizonovi |
 |
kruh pro dobré vidění, dával moc spatřit i velmi vzdálené bizony |
 |
symbol malovaný na čelist pomáhal udržet štěstí |
 |
symbol ukazuje Velkému tajemství, že lovec děkuje za posledně zabitého bizona |
 |
malováno zvířeti na nohy, aby bylo rychlejší |
 |
bizoní stopy namalované na koňském boku vyprávějí ostatním o dobrých časech |
 |
Poté co lovec umístil symboly na loveckého koně, jeho žena nakreslila tajnou modlitbu na koňský zadek. Tato modlitba nebyla nikdy vysvětlována před lovem. Vrátil li se lovec z úspěšného lovu, prozradila mu hrdě jeho manželka význam těchto symbolů. Mohla pak tuto šťastnou modlitbu používat stále znovu. Když, ale lovec neuspěl, byla ponížena, protože namalovala špatnou medicínu. Ostatní ženy ji pak pomlouvaly a říkaly , že svému muži moc nepomohla. Někdy ji její manžel. za to plácl a někdy ji litoval. V obou případech se tak podílel na její ostudě. |
Lovcova manželka měla výsadu malovat jeho koně, a jestliže byl svobodný, toto privilegium připadlo jeho matce. Braly tuto poctu vážně a důkladně přemýšlely nad významem každého symbolu, před tím něž ho namalovaly. Tradice loveckých kmenů určovala, jak a proč má být kůň pomalován, barvy však byly ponechány na vůli jednotlivce. Hnědák byl považován Súi (Siouxi), za příliš obyčejného. Preferovali koně ryšavé a grošáky.
Grošáky nazývali „Popálení“. Nejvíce oblíben byl tedy grošák, ale když nebyl jiný stačil i bílý, nebo šedý kůň. Appaloosy byly pojmenovány "Kropenatým zadkem".
Pro internetové stránky Indian Corralu a časopis Poselství světa v kruhu, z různých internetových zdrojů, v roce 2002, přeložil Pavel Pichner.