Letošní tábor byl oproti minulým v lecčems odlišný. Předně se na něj Rada důkladně připravovala a sestavila program tak, aby se každý den něco dělo. Dalším faktorem, který významně ovlivnil kvalitu tábora, bylo, že až na nepatrné výjimky každý patřil k některé ze čtyř tlup či registrovaných kmenů. Usnadnilo to vzájemnou komunikaci a jednotlivé skupiny se snáze zapojovaly do programu. Přestože hodně lidí zlákaly akce na západ od našich hranic, sešlo se nás zde přes šedesát zhruba ve dvaceti stanech. Na začátku tábora byl vyhlášen “konkurz” na jméno tábořiště, zatím nejvýstižnější je “Mastná řeka”, což díky nízkému stavu vody není daleko od pravdy. Tábor tradic, a to hned z několika důvodů. Některé z bodů programu sklidily takový úspěch, že se rozhodně stanou tradicí i pro další tábory, navíc celý tábor byl v duchu oživení starých tradic počínaje rozdáváním dárků až po namlouvání pomocí flétny a přehozené deky ve vchodu.

Takže o co jste vlastně přišli? Tábor se hned druhý den po zahájení sesedl v kruhu ke slavnostní hostině s rozdáváním dárků. Akce začala tancem, při kterém bylo upuštěno orlí pero, kolem kterého následně tančili čtyři významní muži tábora a započítali coupy. Po tanci byli obdarováni. Potom každý, kdo chtěl někoho obdarovat, k němu přistoupil, předal mu dárek a poté společně obtancovali kruh. Přestože chvílemi tančilo i více než deset dvojic, trvalo obdarovávání určitě přes půl hodiny. Tato akce se doufám v našich táborech stane tradicí. V pondělí soutěžily dívky ze tří kmenů ve stavbě 4 m týpí. Tříčlenné skupiny dokázaly postavit stan včetně liningu zhruba za čtvrthodinu. Večer jsme se sešli při oslavě Sidových pětašedesátin. Při té příležitosti mu byla předána čestná cena Indian corralu. Po hostině se rozpovídali bojovníci o svých hrdinských i humorných příhodách. Na úterý připravili přátelé z Kólapi tiyošpaye lov na králíky. V některých skupinách jsme vyrazili po červené stopě. Již po pár metrech se v nás probudily atavistické pudy a pudy a lovili jsme vycpané králičí kůže jako zběsilí. Ve středu měla Rada nelehký úkol vybrat z asi patnácti placek tu nejlepší, věřte mi, opravdu to nebylo snadné. Čtvereční koniny jako jediné vzaly za své pro malou účast koní. Příští rok to snad bude lepší. V pátek si bojovníci změřili síly v partizánském samopalu Sedícího Býka, tentokrát s podtitulem Čtyři nepřátelé. Z optimálních vzdáleností měl bojovník zaútočit nejprve lukem, dále kopím, tomahawkem a nožem, vždy po jedné ráně. Pokud mu některá nevyšla, byl mrtev. Dlužno podotknout, že padli všichni naši muži, teprve zjednodušení pravidel určilo vítěze. V sobotu jsme konstatovali, že jen co se do Chylic přijede, už se tábor chýlí ke konci. Přesto jsme se těšili na večerní wačipi. Tedy nikoliv pow-wow s moderními kostýmy, ale tradiční posezení s tancem a zábavou. Na rozdíl od podobné akce na loňském táboře všichni vydrželi až do pozdních hodin a bavili se. V neděli již jen rozloučení a odjezd. Když jsem se ptal účastníků tábora v kruhu před rozloučením na jejich výhrady k táboru, neozval se nikdo. Takže pokud uslyšíte, jak někdo o táboře špatně mluví, bude asi patřit k těm, co tam nebyli.

Na závěr bych chtěl poděkovat Radě IC za přípravu tábora a organizační zajištění, spolku Orlích strážců, který se úspěšně zhostil služby táborové policie a všem ostatním, kteří přispěli k tomu, že tábor byl takový, jaký byl. Měl jsem pocit, že zase po nějaké době jsme netábořili vedle sebe, ale spolu, a jsem poctěn, že jsem mohl být náčelníkem tohoto tábora.