právě se nacházíte v části o Šajenech sekce Kmeny  na webu indiancorral.cz

„Redaktorem této části je Mo?kohtávenotáxehe“

Šajeni (Čejeni, Cheyenne)

Šajeni jsou severoamerický indiánský národ patřící k algonkinské jazykové rodině spolu s Arapahy, Černonožci, Kríji, Odžibveji, Sauky, Šónýji, Delavary, Mohykány a dalšími. Jméno, pod nímž jsou dnes známi, pochází ze súského výrazu ša-iyena ("červeně mluvící," tj. mluvící nesrozumitelným jazykem). Sami se označují tsitsistas (jednotné číslo tsitsistaisc). Výklad tohoto výrazu je nejasný. Někteří se kloní k přibližnému překladu "ti, kteří patří k nám," nebo "ti, kteří jsou jako my." Jiní jej vykládají jako "ti, kteří jsou odtud." Tsitsistas však rozhodně neznamená "Lidé" (šajensky hetaneo) ani "Lidské bytosti" (hestanheo).

Kolem roku 1800 byl jejich počet odhadnut na 3500 a během první poloviny 19. století, v období šajenské prosperity, ještě rostl. V roce 1878, po skončení válek se Spojenými státy, bylo zaznamenáno pouze 3298 Šajenů. Jejich populace klesala až do třicátých let (v roce 1930 jen 2695). Potom nastal prudký růst. Statistika z roku 1985 uvádí 10771 osobu hlásící se k příslušnosti k národu Šajenů.

HISTORIE:

Jako první se s Šajeny setkali v roce 1680 Francouzi. V té době žili Šajeni v lesích kolem pramenů Mississippi v dnešní Minesotě. Pod tlakem jiných indiánských skupin, který způsobil příchod Evropanů do oblasti Velkých kanadských jezer, se začali Šajeni pohybovat k západu. Načas se zastavují u řeky Missouri, kde zakládají stálé vesnice a věnují se pěstování kukuřice, fazolí, tykví a sezónnímu lovu bizonů.

Kolem roku 1740 získávají první koně a do roku 1800 všichni přecházejí ke kočovnému způsobu života, k celoročnímu lovu bizonů a chovu koní. V té době sídlí východně a severně od Black Hills.

Někdy v polovině 18. století se setkávají s malým algonkinským kmenem Sutajů (Sutaio, Suhtai). Je možné, že šlo o část Šajenů, která se před několika staletími odštěpila a vyvíjela samostatně. Jejich jazyk se od šajenštiny příliš nelišil a během 19. století se Sutajové stali pevnou součástí šajenského táborového kruhu.

Na počátku 19. století se Šajeni potýkají s Lakoty o loviště kolem Black Hills. Nakonec početnějším Lakotům ustupují do oblastí západně a jižně od Black Hills. Uzavírají spojenectví s Arapahy a později i Lakoty. Díky výhodným spojeneckým svazkům, bojovnosti a tvrdosti, systému válečnických společností a sjednocení kmene kolem náboženských symbolů nepočetní Šajeni vytlačují Kajovy, Juty, Pónýje a Osedže. Skrze únosy žen, adopce i regulérní sňatky se Šajeni silně mísí s okolními kmeny. Do roku 1830 ovládli rozsáhlou oblast od východního Wyomingu po řeku Arkansas. Rozdělují se na severní a jižní větev. Toto rozdělení není náhodné, ale má historické opodstatnění. Především jižní Šajeni bohatnou z mezikmenového obchodu a z obchodu s bílými. Vztahy mezi Šajeny a evropskými obchodníky, cestovateli a lovci jsou vcelku přátelské.

Od 50.let 19. století však Šajeni vzdorují tlaku osadníků a zlatokopů. Přívrženci boje v čele s válečnickou společností Psí muži (také známi jako Psí vojáci) se odštěpují od jižních Šajenů a vytvářejí vlastní skupinu, k níž se připojuje mnoho mladých mužů i se svými rodinami. Tito lidé se zapojují do šarvátek v Coloradu, Kansasu a Nebrasce. Šíří strach mezi osadníky. Místní domobrana a armáda se mstí na jihošajenských táborech, které zachovávají mír. Tak dochází v roce 1864 k masakru u Sand Creeku a v roce 1868 k masakru u Washity. Tyto masakry, porážka psích vojáků u Summit Springs (1869) a dramatický úbytek zvěře zlomily vojenskou moc jižních Šajenů. Jsou usazeni do rezervace v Oklahomě spolu s Arapahy a učí se žít ve světě bílého muže. K poslednímu ozbrojenému vystoupení jižních Šajenů dochází v roce 1874, kdy se spojují s Kajovy, Komanči a Arapahy ve "válce za záchranu bizonů" na jižních planinách.

Severní Šajeni jsou zpočátku stranou hlavních cest a zájmu osadníků. Těsně se spojují s Lakoty a severními Arapahy. Společně v letech 1865-66 vytlačují americké jednotky z východního Wyomingu. Tlak na indiánské území kolem Black Hills však v polovině 70. let sílí. Vrcholí slavnou bitvou u Little Big Hornu (1876), po níž ale následuje pouze pronásledování a odchod severních Šajenů a Lakotů do rezervace.

Velká část severních Šajenů je poslána ke svým příbuzným do oklahomské rezervace. Seveřané zde ale houfně umírají a náčelníci se rozhodují k zoufalému pokusu probít se na počátku zimy s necelými třemi stovkami žen, dětí, starců a válečníků do Wyomingu. Mnoho lidí zahyne, ale srdnatý odpor a utrpení Šajenů pohnou vládou natolik, že vyhradí severním Šajenům roku 1884 rezervaci v jihovýchodní Montaně.

SOUČASNOST:

Dnes se Šajeni zdržují především v západní Oklahomě a montanské rezervaci se střediskem Lame Deer. Oklahomští Šajeni ztratili na konci 19. století díky politice rozparcelování (Allotment Act) značnou část rezervace. Hlavním zdrojem obživy Šajenů jsou poplatky za nájem půdy a těžební práva, chov dobytka, farmářství, drobný prodej předmětů pro turisty, příležitostná práce ve velkých městech a v Oklahomě provozování hazardních her. Způsobem života se dnes prakticky neliší od běžného Američana. To, co z nich dělá Šajeny, jsou určité životní hodnoty a tradice, které dosud v šajenských rodinách a šajenském společenství žijí. Velká část Šajenů se hlásí k některé z křesťanských církví, což však christianizovaným Šajenům nebrání věnovat se tradičnímu náboženskému životu. Původní náboženská tradice je dosud mezi Šajeny velmi silná. Fyzický zánik již Šajenům nehrozí, hrozí však rychlý zánik tradiční kultury a jazyka.

Šajeni mají v současnosti početnou skupinu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Například jeden ze severošajenských předáků, bývalý ochránce posvátné bizoní čapky Joe Little Coyote, je absolventem Harvardu. Henrietta Mannová, autorka několika odborných knih, je univerzitní profesorkou, Richard West mladší ředitelem National Museum of American Indian, Ben Nighthorse Campbell senátorem federálního senátu. Na Dull Knife Memorial College v Lame Deer učí několik vykokoškolsky vzdělaných šajenských učitelů. Ani na uměleckém poli Šajeni nezaostávají. Ve světě jsou známi např. jihošajenský básník Lance Henson, výtvarníci Richard West starší a Merlin Little Thunder.

Rubem šajenské mince jsou velké potíže s nezaměstnaností, alkoholismem a ztrátou identity. Šajeni dosahují průměrného příjmu na hlavu od 2000 do 3000 dolarů ročně, což většinu šajenských rodin řadí pod hranici chudoby. Řešení mnoha problémů také ztěžuje rivalita mezi šajenskými velkorodinami.

KMENOVÁ ORGANIZACE:

Kolem roku 1850 tvořilo šajenský táborový kruh deset tzv. "posvátných tlup." Jejich velikost kolísala od 150 do 800 příslušníků. Nejpočetnější byli severošajenští Omisis (Jedlíci). Dalšími početnými skupinami byli jihošajenští Hevhaitaneo (Lidé provazců), Hotametaneo (Psí lidé), Oivemana (Strupatci), Sutajové a Hiseometaneo (Lidé z kopců). K posvátné skupině Hevešksenihpahis (Spečené průdušnice) patřil rod ochránců posvátných šípů. Muž obvykle vyhledával manželku v jiné skupině a po svatbě se připojil k její skupině. Toto pravidlo nerespektovali Hotametaneo.

Každou posvátnou skupinu tvořily malé rodinné tábory (kolem 25 osob) v čele s hlavou rodiny (manava) a náčelnické skupiny (asi 40 osob). Skupina se organizovala okolo náčelníka, který patřil do 44členné náčelnické rady. V rukou šajenských náčelníků se také soustřeďoval obchod. Přesto nebyla moc šajenských náčelníků vůbec automatická. Závisela na autoritě a úctě. Nejznámějšími šajenskými náčelníky 19. století byli Černý kotel, Malý vlk, Tupý nůž, Vlk s vysokým hřbetem, Žlutý kojot, Malý plášť a Větrný vír. Instituce náčelníků dosud existuje!

SPOLEČNOSTI:

V polovině 19. století konkurovali v oblasti politické moci náčelníkům vůdci válečnických společností. Patřila k nim většina bojeschopných šajenských mužů. V každé takové společnosti byli organizováni muži různého věku. Mívala jednoho vůdce a několik podnáčelníků. Další stateční muži bývali poctěni opatrováním posvátných předmětů společnosti (buben, kopí, šerpa, malované týpí apod.). Ke společnosti také obvykle patřily čtyři svobodné dívky, které měly reprezentativní a ceremoniální roli. Nejstaršími válečnými společnostmi byli Červené štíty, Jeleni (Kopýtková chřestidla, Zahnutá kopí), Lišáci (Kojoti) a Psí muži. Na počátku 19. století vznikla mezi jižními Šajeny společnost Vlčí bojovníci (později známá jako Lukové tětivy nebo Lukoví válečníci) a mezi severními Šajeny Blázniví psi. Každá válečnická společnost měla své insignie, obřady a charakteristické rysy.

Společnosti a jejich vůdci byli v období válek velkou politickou silou. Psí muži dokonce zformovali vlastní posvátnou tlupu a podobné pokusy učinili i Jeleni a Lišáci. Jako předáci válečnických společností prosluli např. Orlí nos, Býčí medvěd, Vysoký býk, Malý vlk, Kamenné tele, Bílý býk a Dva měsíce. Válečnické společnosti s výjimkou společnosti Červené štíty existují dodnes. Mívají nanejvýš několik desítek členů, většinou veteránů americké armády. Jejich členové patří mezi šajenské politické a náboženské vůdce.

Také ženy měly své společnosti. Nejznámější jsou asi tzv. Vyvolené ženy (moneneheo), které zhotovovaly ty nejlepší ostnové aplikace, jaké lze mezi Šajeny nalézt. Společnost se podílela na výrobě šajenských náboženských předmětů.

Některé společnosti zastávaly především náboženskou funkci. Obřadníci a obřadnice a další šamani se sdružovali do tajné šamanské společnosti. "Opačnická společnost" zase zahrnovala muže a ženy, kteří se při obřadech vyznačovali podivným, obráceným chováním, které jim dávalo velkou duchovní sílu.

PŘÍBUZENSKÝ SYSTÉM:

Co se týká příbuzenského systému, považoval šajenský muž otcovy bratry za své otce a jejich syny za své bratry. Šajenka se dívala na matčiny sestry jako na své matky a na jejich dcery jako na sestry. Okruh sourozenců (Moore: "nisson group") se tak rozšiřoval i na některé bratrance a sestřenice. Ženatý muž se snažil vyhýbat své tchýni a téměř nikdy s ní nekomunikoval přímo. Stejná pravidla platila pro snachu a jejího tchána, kterého označovala jako dědečka. Zvláštní příbuzenská vazba existovala mezi šajenskou dívkou a její tetou z otcovy strany. Navzájem se nazývaly naun, což lze volně přeložit jako "jmenovkyně."

JAZYK:

Patří k algonkinské jazykové rodině. Je řazen mezi polysyntetické, tzn. že slova se skládají do větších celků, které pak nabývají dalších významů. Šajenština má pouhých 14 hlásek, mezi nimi tzv. ráz. Nemá např. b, d, l, r, u, z. Samohlásky mívají až pět tónových výšek. Některé jsou neznělé (šeptané). Předpokládá se, že šajenština má až 40 různých koncovek plurálu. Rozlišuje exkluzívum a inkluzívum. Podstatná jména jsou buď životná, nebo neživotná. Podmět, předmět, sloveso a předložky mají ve větě pevné postavení. Dialekt severních a jižních Šajenů se od sebe nepatrně liší. Mezi severními Šajeny se navíc udržují zbytky sutajského dialektu. Také zápis jazyka, založený na latince, používají jižní a severní Šajeni odlišný.

NÁBOŽENSTVÍ:

Šajeni věří v posvátnou tvořivou sílu, kterou nazývají maheo. Ta stvořila posvátné osoby či mocné duchy, kterými naplnila vesmír a kteří se podílejí na jeho běhu. Čtyři duchové sídlí na jihovýchodním, jihozápadním, severozápadním a severovýchodním okraji světa. Další duchové jsou na obloze - sluneční a měsíční duch, duch hromu, duch deště, hvězdní duchové, větrný vír, duchové posvátných ptáků. V zemi je duch, kterého Šajeni oslovují "naše babička."

Horizontálně Šajeni rozdělují vesmír do sedmi sfér. Horní svět má dvě sféry, prostřední svět čtyři sféry a dolní svět sféru jedinou. Nejvyšší sféra je dokonale duchovní a mužské povahy, sféra nejnižší obsahuje ženský princip heestots, esenci ženského a materiálního. Směrem vzhůru přibývá duchovního a ubývá materiálního.

Šajeni vidí svět jako místo, které vytvářejí vzájemným působením protikladní duchové. Duch hromu, který přináší z jihozápadu teplo, bojuje se zimním starcem o nadvládu nad světem v horizontu ročních období. Sluneční a měsíční duch se spolu střídají každý den. Nový život je počat, protože skrze muže přichází duch nové bytosti a skrze ženu jeho tělo.

Další významnou myšlenkou šajenského náboženství je duchovní hierarchie. Maheo vyzařuje energii do celého vesmíru. Největší množství získávají mocní duchové. Každé stvoření je nadáno duchem. Síla jeho ducha závisí na tom, jak blízko je mocným duchům, od nichž může čerpat sílu. Za velice silné a posvátné jsou považováni např. ptáci, protože mají blízko k mocným duchům na obloze, nebo jezevec, který vyhrabává hluboké nory a žije v blízkosti zemního ducha. Člověk je až na konci této hierarchie. Je považován za ubohého a nevědomého. Posvátná tvořivá síla ho však obdařila vynalézavostí, aby si ulehčil hmotný život, a náboženstvím, aby získal poučení o tom, jak získat sílu od mocných duchů, ale i zvířecích a rostlinných duchů.

CEREMONIE:

Obřady učí Šajena vesmírnému řádu a připravují ho na přijetí síly. Jejich součástí jsou písně, modlitby, malování těla, kouření dýmky, drobné obětiny apod. Důležitým obřadem je obřad v potní chýši (šajensky vonhaom), dýmkový obřad, postění na posvátné hoře Bear Butte. To platí dodnes.

Na konci 19. století se mezi Šajeny rozšířil z Mexika tzv. "pejotlový rituál."

Kromě obřadů osobních mají Šajeni obřady, které připravují na přijetí síly celý národ. Patřil sem do roku 1927 velký lovecký obřad masaom (doslova "bláznivý příbytek"). Dodnes sem patří obřad obnovy čtyř posvátných šípů, obřad bizoní čapky a každoroční obřad v "příbytku Dárce života" (obecně znám jako sluneční tanec). Tyto obřady se konají v letním období a trvají několik dní.

KULTURNÍ HRDINOVÉ:

Vlastní Šajeni měli velkého proroka jménem Sladký lék (Sladký kořen), který jim přinesl posvátné šípy, první štít, skalpovou košili a myšlenku založit válečnické společnosti. Vším ho obdařili mocní duchové v útrobách posvátné hory Bear Butte na okraji Black Hills. Slavným prorokem Sutajů byl Vztyčené rohy, který přinesl z posvátné hory bizoní čapku a sluneční tanec. Této hoře říkají Šajeni noahvos, "hora obdarování." Hraje obrovský význam v jejich mytologii a obřadním systému.

Šajeni věří, že duch proroků je s šajenským národem neustále a pomáhá mu v nejtěžších chvílích.

(Roman Tadič - Mo?khtáveesehe)